Jedenáctého listopadu, náměstí Zdeňka Nejedlého, které tak nikdy nikdo nenazýval. Je hnusně. Kluci ale říkali, že bude demonstrace, kterou pořádá jedna z učitelek. Nikoho tu neznám, nervozně podupávaje jsem si kolem xichtu ovázal barevný šátek, který zakryl identitu a dodal sebevědomí. Žádný cowboy, spravedlivě rozhořčený Palestinec. (Stejný šátek jsem poté nosil jako pokrývku hlavy skoro každý den, dokud se nerozpadl, a já přešel na klobouky. Též do rozpadnutí.) Hnusně jako každý podzimní den, vzduch dožluta, následkem smogové inverze mlžno a vlhko. Měřiče smradu zas lámou světové rekordy. Vzduch se u nás dá krájet každý den, tentokrát i obrazně. Kdosi vylezl na kašnu uprostřed náměstí a mluví o nějaké petici. Moc tomu nerozumím. Zítra prý se sejdeme zas.

V neděli jsem si šátek uvázal už před domem a rázně kráčel na Benešák. Lidí bylo o hodně víc než v sobotu, řečníků více, rétorika sebevědomější, v davu se ozvala hesla o tom, kam by ti komunisti měli už jít. Nebylo mi úplně jasné, co to má společného s tím, že se špatně dýchá, nemáme sportovat a otevírat okna. Dav se vydal dolu z náměstí, kdosi začal křičet něco o policajtech, já zabočil jinam a došel domů s pocitem naprostého zmatení.

S Lubošem se známe od vidění, jak se říká. S mladšíma se moc nekamarádím, ale je z naší ulice, takže se zdravíme. V pondělí měl on modřiny na obličeji a jeho ve spárech třídní, ruštinářka: „Voleníku, ještě jednou, a letíš." Jsem si ho na Benešáku ani nevšiml. O tom, že jen za pár dní bude všechno úplně jinak, jsme nikdo neměl nejmenší páru. Jsem si ani nedokázal představit, co „jinak" znamená, že vlastně existuje. Ruštinářka odletěla během půl roku.

O rok později jsem byl v pražské Viole na recitálu básní Josefa Kostohryze. Vůbec jsem těm básničkám nerozuměl. Asi proto jsme se o něm nikdy neučili.