Možná jsem mohl do perexu naflákat o pár přídavných jmen víc, aby vyzněl ještě
tupěji. Nebo zaostřit na obličej, abychom viděli změnu mimiky ze zmatení
v odhodlání. Hrdinův zoufalý křik? Jenže nešlo o žádný céčkový film, ve
kterém se hrdina začne mstít,
dokud nepobije vše, co se šklebí. Šlo o vcelku normální ranní cestu do práce.
Samodělná nálož (po našem IED – Improvised Explosive Device) nevybuchla úplně,
takže se ani bezejmennému hrdinovi ani jeho řidičovi nic nestalo. Vlastně
taková normální havárie, při které kovovová náplň bomby prorazila nádrž auta.
Stalo se před pár dny třeba v Chostu, v jihovýchodním Afghánistánu. Už
dávno tam nejezdíme, stejně jako nepracujeme na další zhruba polovině území
země, protože tam není bezpečno. Pouhá jízda autem se
v mnoha těchto místech stala adrenalinovým sportem a nezáleží na tom, kdo
jste či pro koho pracujete.
Když mám občas možnost poslechnout si, jakým způsobem zahraniční vojáci uvažují
o situaci kolem, napadá mě, že by možná stálo za to to tady tak na pět let zabalit
a pak se jen tu a tam mrknout, zda se situace nezměnila. Přitom se stále více (evropských)
politiků shoduje, že vojenská taktika v Afghánistánu selhává,
protože nehledě na navyšování počtů zahraničních i afghánských vojáků, bezpečnostní
situace se progresivně zhoršuje. Pro humanitární organizace mimo jiné i z prostého
důvodu, že nám vojáci neustále a neuměle fušují do řemesla, čímž nás vytlačují
z míst, kde jsme dříve pracovali bez problémů. Radikálové a kriminálníci
nebudou plýtvat časem a zjišťovat, kam ten který cháredží či jeho místní kolegové patří. Vojáci, americké firmy,
vydělávající nemalé peníze na amerických kontraktech, nebo neziskovky, které
sice neustále zdůrazňují, jak jsou nestranné a neutrální, ale dělají tutéž práci? Kdo
se v tom má vyznat?! K prosazení politických
záměrů poslouží libovolný cíl. V poslední době dostávají nafrak zejména Francouzi.
Afghánistán na sklonku roku 2008 je balíkem promrhaných šancí na takřka
všech (neválečných) frontách. Taktika získávání myslí a srdcí, coby odvrácené strany čistě
vojenské intervence, zcela selhává. Je totiž zčásti založena na předpokladu,
že běžného Afghánce nenapadne to, o čem běžní Afghánci uvažují dennodenně:
„Nejdříve nás bombardují a pak předstírají, že nám přišli pomoci?" Vojenští
velitelé se navíc ani nesnaží příliš zastírat, že Provinční Rekonstrukční Teamy
(PRT), které mají získávání afghánských myslí a srdcí, tedy obnovu Afghánistánu
pod vojenskou vlajkou, na starosti, slouží jako prostředek, jenž má dát
zapomenout na civilní oběti vojenských operací a na bující teroristické útoky, jež jsou z velké části přímou reakcí na přítomnost a konání spojeneckých vojsk. A i když český PRT v Logaru patří k (nej)lepším,
pořád jde o pochybné prvenství v soutěži, která by vůbec neměla probíhat. Samotná
myšlenka PRTů (hearts and minds, hearts and minds), a jejich modus operandi je totiž naPRT, mimo
jiné proto, že od hrdých Afghánců lze jen obtížně očekávat totální amnézii v reakci na
to, že jim kdosi vykopal studnu či postavil silnici.
Příští rok čekají Afghánistán volby a afghánské pojetí předvolebního boje
má, eufemisticky řečeno, svá specifika. Svou roli sehraje nejen etnické složení
země a lokální rozštěpenost a hierarchičnost (tzv. warlordismus), ale i negramotnost zhruba
dvou třetin obyvatel. Na televizní spoty a billboardy mají šanci
jen vyvolení (kandidáti i voliči) a žádné předvolební guláše se vařit nebudou:
když boj tak boj, u nás totiž na adjektivech opravdu nezáleží, a terorismus je
odnepaměti jedním z nejlepším způsobů svržení vlád, neschopných mu zabránit.
V Afghánistánu, kde ve vládních funkcích sedí velké množství
bývalých (a budoucích) nepřátel, navíc není zcela jasné, kdo teroristické útoky
podporuje či toleruje. Stále častěji k nim totiž začíná docházet
v lokalitách, které by tradičně neměly být Talibánu nakloněny, jako je
například severovýchod země. Tam mimochodem s největší pravděpodobností
vzhledem ke zhoršující se bezpečnostní situaci zavřeme během příštího roku.
Volební období prezidenta Kárzáího vyprší 22. května a včasné uspořádání
voleb se momentálně zdá téměř vyloučené. Afghánské národní shromáždění bude
muset vymyslet přechodné opatření, s největší pravděpodobností prodloužení
prezidentova mandátu, než se volby podaří uspořádat. Mezinárodní jednotky
horečně trénují afghánskou armádu a policii, zatímco politici dumají, jak vůbec
volby uspořádat, když vláda nekontroluje minimálně třicet procent území země. Zlí
jazykové titulovali Karzáího starostou Kábulu. V sázce není jen reputace
celé mezinárodní intervence, jejíž vojenská část od ledna přechází pod jednotné
americké velení. Jde o budoucnost země, o schopnost eliminace sil, které by
v Afghánistánu opět rády viděly radikální režim, jehož prominenti touží
znovu získat kontrolu nejen nad soukromím obyvatel – oblečení, délka vousu atp.
– ale hlavně nad stále kvetoucím narkoobchodem. Afghánistán navíc v minulosti
nikdy zcela nefungoval jako skutečně centralizovaný stát a místní velitelé a
náčelníci se vždy vyznačovali vyvinutou schopností měnit strany a náklonnosti
podle momentálních potřeb svých rozvětvených rodin. Aneb jak ironicky říkávají
moji afghánští kolegové: „Afghánci neplánují, prostě se rozhodují, na co zrovna
mají chuť." Nezbývá než doufat, že ve volebním klání a následně v den voleb, ať již budou kdykoli, vyjádří většina
Afghánců chuť pokračovat v nastoleném kurzu, bez ohledu na všeobecnou
nedůvěru v dnešní vládu a mezinárodní společenství a prozatím velmi diskutabilní výsledky většiny rekonstrukčních
snah.