Welcome to Bakšišistán

Beztak nám nikdo nepoví, jestli slavíme jeho narozeniny, vzpomínáme úmrtí,
či vzkříšení, a opravdu si nevymýšlím, všechny tyto státní svátky existují, jen
vědět, kdy je který. Já si chci říkat, že Ázerbajdžán slaví dvanácté narozeniny
mé neteře, takže vše nejlepší k narozeninám, Barčo, slavíme s tebou.

Ázerbajdžán se rád nazývá demokratickou zemí a množství právních
norem,
které místní parlament prakticky okopíroval z různých evropských
právních
systémů, je vskutku ohromující. Škodolibí zahraniční právníci tu a tam
namítnou, že některé obšlehnuté zákony jsou přehnaně necitlivé k
místnímu socio-kulturnímu
kontextu a že, na zákony nehledě, zemi vládnou prezidenti (bývalý a
stávající otec se synem) prezidentskými dekrety. Světové lidskoprávní
organizace zas s oblibou vystavují
Ázerbajdžánu vysvědčení diktatury a způsob, jakým je většina moderních
zákonů
naplňována, jim dává za pravdu. Běžný život v Ázerbajdžánu nepřipomíná
ani demoracii,
ani diktaturu, jen klasický Absurdistán, kde na pohled vše vypadá
normálně, ač
nepatrně šedě, ale kde nefungují základní logická pravidla. V jedné z
nejbohatších zemí světa s největším růstem HDP stále okolo poloviny
obyvatelstva žije na hranici chudoby. Netřeba znovuobjevovat kolo a
připomínat, že všudypřítomným problémem je samozřejmě bezbřehá korupce,
která
je natolik institucionalizována, že ani kožený Viktor tu prostě nemohl mít
šanci.

Ropou bohatý Ázerbajdžán, stále více hýčkaný zvenčí coby jeden z mála
posledních Evropany kontrolovaných evropských zdrojů ropy (geopolitickou
typologii Ruska pro tentokrát nechejme stranou), připomíná obrovskou žranici
(La grande Bouffe!) na vysokém stole, ke kterému mají přísup jen mocní a
místo u něhož je možné si zasloužit pouze rodovou přízní. Naštěstí se večírek
za posledních pár let s rostoucími příjmy stal natolik opulentním, že z pomyslného
stolu začaly padat kousky krmě, jejichž množství nepatrně přibývá a dává
možnost i několika běžným občanům (čti: nepříbuzným) přijít k důstojným výdělkům v zemi,
kde důchod činí padesát dolarů a měsíční účet za elektřinu téměř dvojnásobek.

Popisovat korupci v Ázerbajdžáně se zdá příliš banální, navíc
mých pár
předchozích pokusů vesměs skončilo komentářem ve stylu „ale to máš
všude stejný.“ Nemáš,
troufám si tvrdit, protože my se pohybujeme v mnohem vyšších patrech,
my jsme extraliga, nikoli nějaký krajský přebor! Úplatek není považován
za společensky nepřijatelný jev, ale každodenní úkon jako
například čištění zubů, a nikterak nevylučuji, že se v konkrétních
případech při předávání či braní bakšiše dostavují i prvky sebeočisty
jako při zmíněné ústní hygieně či návštěvě tureckých lázní. Případný údiv
nad rozsahem úplatkářství a klientelismu je pouhým přiznáním naivního
nepochopení základních premis fungování ázerbajdžánské společnosti.
Každý přeci ví, že
chcete-li se například ucházet o zaměstnání ve státní správě či místní
policii, bude vás to
stát tisíce dolarů – i na nejnižší pozici je beztak máte nejpozději
za pár měsíců ve funkci zpět. Náměstek ministra zdravotnictví může na
mezinárodní konferenci sebevědomě prohlašovat, že zdravotní péče je pro
všechny
v Ázerbajdžánu zdarma – a od ledna příštího roku bude ještě více zdarma
(zdarměji)! Vzhledem ke kvalitě místního státního zdravotnictví, kde si
musíte
veškeré léky, injekce, obvazy, prostěradla, jídlo při hospitalizaci
atp. přinést sami, zvýšená
bezplatnost již tak bezplatného zdravotnictví přímo děsí. Zdarma je
samozřejmě
i základní školství (Ázerbajdžán je přeci vázán mezinárodní Konvencí o
pravech ditete!),
leč kvalita výuky i hodnocení žáka záleží na míře pozornosti
věnované učiteli. Následně se uvědomělí rodiče snaží najít pro svá
dítka
možnost studia v zahraničí, případně domácí učitele. Nezřídka funguje
tak, že školský
učitel nepropspívajícího dítka funguje i jako domácí učitel, což se
přeci ale nenazývá
úplatek, ale vedlejší zaměstnání. Zkuste ale vedlejšák nenabídnout.