Reklama
 
Blog | Petr Kostohryz

Devátý měsíc roku 1428

Už je tu zas spolehlivé připomenutí šíleného běhu času. Staré fotky raději hledat nebudu, vždyť vzpomínky na první Ramadán mezi muslimy se zdají být stále čerstvé, nehledě na "roky, které nás dělí." Poprvé je holt poprvé a i ten Ramadán byl jiný tehdy ještě nečekanou světskostí a jakýmsi podvědomým zklamáním z nedostatku očekávané mystiky.

Inspirován popularitou komentářů na téma zhoubného tlaku Islámu na evropské hodnoty, které postihly i tento blog, jsem si prostě nemohl odpustit maličkou reflexi nad jedním z jeho pilířů. Částečně i proto, že se nikterak ohrožen necítím a začátek devátého měsíce dle hidžry spíše vyvolává podobné asociace jako vánoce, anžto slouží k takřka metafyzickému zamýšlení nad tím, kde se zrovna nacházím, proč a jak dlouho, a kde jsem byl ve stejnou dobu před rokem či pěti. A pamatuju si zatraceně dobře. Jak jsem se před dvěma lety od sunnitů přesunul k šíitům a zíral, že tu holky mají kratší sukně a alkohol je volně k dostání i během půstu. Nikoli nadarmo zvou moji američtí kolegové s oblibou na výlet do Baku své republikánské příbuzné, aby jim ukázali „alternativní tvář Islámu.“

Ázerbajdžánská společnost je na první pohled v mnohém velmi sekularizovaná, v lecčems naopak konzervativnější než ingušská a čečenská, kde stále mají nad šariou vesměs navrch zvykovo-právní adaty. Koupit v ingušské Nazrani nebo v Grozném pivo během Ramadánu se nicméně téměř rovnalo hledání ztracené archy: Po dlouhém hledání podezřelých kupčíků následovalo stejně dlouhé umlouvání a při troše štěstí nakonec i návštěva privátního obýváku, kam byly dočasně přesunuty lednice z vedlejšího baru. Že se ale nestydím nahlížet Ramadán prizmatem českého pivaře, potažmo srovnávat přerostlou ingušskou vesnici s Baku! Stolice Ázerbajdžánu je mnohamilionové multikulturní ropné velkoměsto! Krom většinových šíitů tu máme i sunnity, křesťany, pravoslavné, židy a řadu dalších denominací. V neposlední řadě pár stovek severoevropských protestantů, kteří v mnohém diktují moderní ráz metropole. Bílý muž převlečný za skotského ropného vrtaře přivezl do Ázerbajdžánu vymoženosti západní civilizace v podobě anglo-irských pubů, hospodských vdavkůchtivých prostitutek a prodejen pirátských DVD na každém rohu. Moderní kolonizace par excellence.

Na celých třicet dní teď ale zapomeneme na divokosti postsovětského pseudokapitalismu a oddáme se přejímání a hledání vnitřního klidu. Letos si snad už konečně budu pamatovat, kolik dní se který z kolegů postí, nebudu provokovat vonícím kafem na pondělní poradě ani nabízet sušenky, když a komu se nemá. Svůj půst omezím na obvyklé tři dny, kompromis mezi projevem úcty k rituálu kamarádů a známých a dnes již dávnou touhou si z hecu vyzkoušet celý měsíc přes den nic nejíst a nepít. Jak říkával kamarád z jednoho váženého čečenského rodu: Půst je vyjádřením stavu duše, nesmíš muset, musíš chtít. Postit se bez víry nemá smysl. Banální slova, která mi začátek Ramadánu navždy neochvějně spojí právě s ním a úsměvem nad představou, jakpak si asi užívá vymožeností muslimského nebe.

Reklama

Je 1.9.1428, přeji všem hodně zdraví, klidu a pohody. Jinak též: Šťastný a veselý! Bismillahi ir-rahmani ir-rahimi.