Inspirován popularitou komentářů na téma zhoubného tlaku Islámu na evropské hodnoty, které postihly i tento blog, jsem si prostě nemohl odpustit maličkou reflexi nad jedním z jeho pilířů. Částečně i proto, že se nikterak ohrožen necítím a začátek devátého měsíce dle hidžry spíše vyvolává podobné asociace jako vánoce, anžto slouží k takřka metafyzickému zamýšlení nad tím, kde se zrovna nacházím, proč a jak dlouho, a kde jsem byl ve stejnou dobu před rokem či pěti. A pamatuju si zatraceně dobře. Jak jsem se před dvěma lety od sunnitů přesunul k šíitům a zíral, že tu holky mají kratší sukně a alkohol je volně k dostání i během půstu. Nikoli nadarmo zvou moji američtí kolegové s oblibou na výlet do Baku své republikánské příbuzné, aby jim ukázali „alternativní tvář Islámu.“
Ázerbajdžánská společnost je na první pohled v mnohém velmi sekularizovaná, v lecčems naopak konzervativnější než ingušská a čečenská, kde stále mají nad šariou vesměs navrch zvykovo-právní adaty. Koupit v ingušské Nazrani nebo v Grozném pivo během Ramadánu se nicméně téměř rovnalo hledání ztracené archy: Po dlouhém hledání podezřelých kupčíků následovalo stejně dlouhé umlouvání a při troše štěstí nakonec i návštěva privátního obýváku, kam byly dočasně přesunuty lednice z vedlejšího baru. Že se ale nestydím nahlížet Ramadán prizmatem českého pivaře, potažmo srovnávat přerostlou ingušskou vesnici s Baku! Stolice Ázerbajdžánu je mnohamilionové multikulturní ropné velkoměsto! Krom většinových šíitů tu máme i sunnity, křesťany, pravoslavné, židy a řadu dalších denominací. V neposlední řadě pár stovek severoevropských protestantů, kteří v mnohém diktují moderní ráz metropole. Bílý muž převlečný za skotského ropného vrtaře přivezl do Ázerbajdžánu vymoženosti západní civilizace v podobě anglo-irských pubů, hospodských vdavkůchtivých prostitutek a prodejen pirátských DVD na každém rohu. Moderní kolonizace par excellence.
Na celých třicet dní teď ale zapomeneme na divokosti postsovětského pseudokapitalismu a oddáme se přejímání a hledání vnitřního klidu. Letos si snad už konečně budu pamatovat, kolik dní se který z kolegů postí, nebudu provokovat vonícím kafem na pondělní poradě ani nabízet sušenky, když a komu se nemá. Svůj půst omezím na obvyklé tři dny, kompromis mezi projevem úcty k rituálu kamarádů a známých a dnes již dávnou touhou si z hecu vyzkoušet celý měsíc přes den nic nejíst a nepít. Jak říkával kamarád z jednoho váženého čečenského rodu: Půst je vyjádřením stavu duše, nesmíš muset, musíš chtít. Postit se bez víry nemá smysl. Banální slova, která mi začátek Ramadánu navždy neochvějně spojí právě s ním a úsměvem nad představou, jakpak si asi užívá vymožeností muslimského nebe.
Je 1.9.1428, přeji všem hodně zdraví, klidu a pohody. Jinak též: Šťastný a veselý! Bismillahi ir-rahmani ir-rahimi.