Sulima Jamadajeva jsem potkal jedinkrát, velice krátce. Patřil na můj
soukromý seznam s názvem: Nechci, aby si zapamatovali můj obličej.
Tehdejší šéf prezidentské (otcovské) ochranky a současný čečenský prezident, Ramzan Kadyrov, který mimochodem patřil na týž
seznam, se s ním a jeho bratry teprve začínal alespoň naoko kamarádit. Po
letech soupeření o vliv nad nelegálním prodejem ropy na východě Čečenska. (Budoucí) Hrdina Ruské federace Sulim a jeho bratři, (budoucí) Hrdina Ruské federace a
poslanec Státní dumy, Ruslan, a (budoucí) Hrdina Ruské federace Džabrail, pevně
vládli Gudermesu a okolí a (budoucímu) Hrdinovi Ruské federace Ramzanovi z Kurčaloje velmi
srdnatě konkurovali nejen v ropných machinacích, ale též množství
unesených, které drželi v zajetí s cílem vymáhání výkupného. Čečna zrovna
byla na prodej takzvaným loajálním, proruským Čečencům, takže Jamadajevové se
k Ramzanovi přidali a postupně přetvořili své vojenské bojůvky
v oficiální jednotky v rámci čečenského ministerstva vnitra. Sulimův
Batalion Východ, který se posléze začlenil do struktury federální vojenské kontrarozvědky
GRU, se dokonce podílel na vojenských operacích v Gruzii v srpnu
minulého roku.
To už ale z bratrů Jamadajevů zbyli jenom dva. Džabrail zemřel už
v březnu 2003, poté, co pod ním nikoli náhodou vybuchla postel. A Ruslanovi
v té době zbývalo pár týdnů. Vloni v září byl důkladně zastřelen
v Moskvě, když se vracel z Kremlu. Poslední z Jamadajevách bratrů
se dočkal v Dubaji na konci března. Jejich přátelství z rozumu
s čečenským prezidentem mezitím opět ochladlo pod bod mrazu a Ramzan byl
podezříván z Ruslanovy smrti, stejně jako je nyní podezírán ze smrti
Sulimovy. Zatím jediná pravděpodobnější verze je taková, že Ramzan sice o
chystaném atentátu nevěděl, nicméně mu ho jeho blízcí připravili jako dárek. Toto
není ironie, tak to mezi čečenskými Hrdiny Ruské federace prostě chodí. Ironií
je spíše skutečnost, že policisté našli kousek od místa činu vražednou zbraň,
kterou se nikdo nesnažil ukrýt, což bývá znakem pohrdání při vykonání krevní
msty. A Kadyrov se snažil z obvinění z vraždy staršího bratra
vykroutit právě odkazem na krevní mstu příbuzných některé z obětí četných
únosů.
Adam Dělimchanov, o kterého emirátské úřady projevily zájem, je nejen poslancem, ale též bratrancem čečenského prezidenta a bývalým velitelem
takzvaného ropného pluku, jednoho z oddílů nechvalně známé polooficiální
kadyrovské soukromé armády (ochranky), který měl do svého vnoření do struktur
ministerstva vnitra na starosti vymáhání Kadyrovových ropných zájmů, včetně
periodických přestřelek s jamadajevskými žoldáky. V Dubaji pohozená pistole
(vedle bundy značky Armani) nebyla jen tak obyčejná: pozlacených Makarovů
registrovaných na jméno Adam Dělimchanov ani v Rusku příliš nebude. Emirátské úřady se domnívají, že ji do Dubaje
přivezl její poslaneckou imunitou chráněný majitel. Situace je pro čečenské
borce nemilá i v tom, že zatímco třem atentátníkům se podařilo uprchnout
zpět do Ruska, dubajská policie drží ve vazbě dvě osoby, které označuje za
věciznalé komplice: Tádžika a Íránce permanentě žijící v Emirátech. Druhému
z nich, Mehdimu Lurniovi, Kadyrov promptně nabídl alibi – prý byl zrovna na dostizích a
telefonicky průběžně informoval svého chlebodárce o výsledcích jeho několikamilionového
klusáka, jehož teď nemá kdo opečovávat, když je Lurnia ve vazbě.
Není asi obtížné si představit, jaké úsilí a sebezapírání stálo emirátské
úřady zveřejnít obvinění vůči ruskému poslanci – úředníci nemohli nedomyslet,
kolik se na oplátku z ruské strany snese obvinění a nacionalistických výtek.
Rozhořčení nad tím, že si kdosi dělá z Emirátů střelnici ale nakonec
pochopitelně převážilo. Obtížné nevzpomenout rusko-emirátskou rámcovou dohodu
z loňského května, ve které se obě země zavázaly postupovat společně proti
terorismu a organizovanému zločinu a která byla motivována emirátskými obavami
z rostoucí přítomnosti kriminálních struktur z bývalého CCCP na území
Emirátů. Emirátští úředníci si jedva uměli domyslet, že i tento exportní artikl
spadá pod ruskou politickou kontrolu.
Co se možného vydání Dělimchanova týče, budou mít emirátské úřady smůlu,
protože ruská ústava podobné kejkle zakazuje. Nezbývá než se dobře bavit. Mezi
prvními ruskými veřejnými křiklouny například nemohl nebýt jistý Andrej Lugovoj
se vcelku standardní zásobou hesel jako „chabé důkazy,“ „protiruská hysterie“ a
podobně. Lugovoj, Lugovoj, co mi to jméno jenom… Nu dobrá, po „bývalém“
agentovi ruské rozvědky panu Lugovém touží pro změnu anglické úřady. Byl to
právě on, kdo se potkal s Alexandrem Litviněnkem jen pár hodin před tím, než
druhý jmenovaný záhadně onemocněl s následnou diagnózou otravy poloniem. Stejně
jako on se Dělimchanov předání nepřátelským úřadům bát nemusí. A hvězda Hrdiny
Ruské federace na sebe možná též nenechá dlouho čekat.