Reklama
 
Blog | Petr Kostohryz

Eduard Ulman: Hrdina naší doby

Je leden 2002. Po horské cestě nedaleko vesnice Daj jede automobil se šesti pasažéry. Skupinka třech ozbrojenců se ho pokouší zastavit, ale řidič příkazu neuposlechne a jede dál. Velitel jednotky, Eduard Ulman, dává příkaz k palbě s cílem zastavit vozidlo stůj co stůj. Po chvíli auto stojí a v něm jeden mrtvý, ředitel školy ve vesnici Nochči-Keloj. Ostatní cestující jsou vystoupeni a Ulman se po vysílačce spojuje se svým velícím důstojníkem. Na otázku, co se zbylými civilisty, zní jednoznačný příkaz: Zneškodnit. Posádka vozu je zastřelena kulomentou salvou a naložena zpět do vozu, pod který je umístěna výbušnina. Výbuch se nezdaří a vojáci automobil podpálí – i tak bude vypadat, jako že najel na minu.

Po dvou osvobozovacích rozsudcích, vynesl soud 14. června napotřetí verdikt „vinen“ a poslal všechny tři příslušníky ruské vojenské kontrarozvědky (GRU) i jejich velícího důstojníka na 9 až 14 let do vězení s přísnou ostrahou. Alespoň teoreticky – Eduard Ulman a jeho dva kumpáni se kdesi skrývají. Nikoli bez pomoci svých kolegů a nadřízených. Po plukovníkovi Budanovovi jsou ulmanovské soudní peripetie druhým mediálně exponovaným případem ruských vojáků (od)souzených za vraždy v Čečensku.

Hrdina Ruské federace (po vynesení rozsudku mu byl titul odebrán), plukovník Jurij Budanov, vstoupil do historie tím, že coby velitel tankového praporu v čečenském Urus-Martanovském okrese v březnu 2000 unesl osmnáctiletou čečenskou dívku, kterou brutálně znásilnil a zavraždil. Obhajobě se podařilo zorganizovat množství psychologických expertíz, které potvrzovaly Budanovovu momentální nepříčetnost, čímž si sice zajistila několik osvobozujících rozsudků a oddálila odsouzení, nicméně postavila vojenské velení Ruska před obrovské dilema: Buď přiznáme, že v naší mocné armádě sedí ve velitelských funkcích nepříčetní, sadističtí magoři, anebo chlapíka obětujeme, čímž ale zase uznáme totéž, sadisté jsou pouze příčetní. Budanov nakonec přes mohutné protesty velké části ruského obyvatelstva dostal deset let a jeho bývalí kolegové, kteří mezitím postupovali ve vojenské a politické hierarchii, dodnes vehementně usilují o jeho osvobození.

Ulman se Budanovovi podobá jak mohutnou podporou veřejnosti, tak zmíněnými osvobozovacími rozsudky. Na pořadu dne však není otázka příčetnosti, ale definice viny v kontextu války. Ulman a spol. jednali na základě rozkazu. A jak tvrdí Ulmanovi zastánci, armáda může fungovat pouze na premisách přísné subordinace, takže uposlechnutí rozkazu je třeba chápat, ba ocenit coby výraz maximálního profesionalismu. Na obranu čtvrtého obviněného, majora Perelevského, který dal příkaz k vraždění a jako jediný si v soudní síni vyslechl rozsudek (9 let), zase profesionální i samozvaní obhájci argumentují, že on přeci nestřílel, pouze mluvil do vysílačky a navíc též jednal na základě příkazů shora.

Celý svět zná jméno Mohammed Atta, ale zeptejte se kohokoli na jméno některé z obětí útoku na Světové obchodní centrum. I o Ulmanovi s Budanovem byly popsány stovky stránek, zatímco ze zavražděných se stávají statistické údaje. Takže alespoň tady: Cheda Kungujeva, 18 let, z vesnice Tangi-Ču, Sajd Alaschanov, 65 let, Abdul-Vachab Satabajev, 44 let, Zajnap Džavatchanova, 38 let, všichni z Nochči-Keloj, Šachban Bachajev, 45 let, Šatoj, Chamzat Tuburov, 46 let, Daj, a Džamail Musajev, 19 let, Horní Atagy. Budiž jim země lehká.

Reklama