Reklama
 
Blog | Petr Kostohryz

Kábulský knihkupec

Bylo po promítání a diskusi a já stál u baru s jedním ze spoludiskutérů, Tomem De Waalem, autorem dvou knih o Kavkaze, bez kterých se žádný kavkazofil neobejde. Přiblížila se k nám povědomá osoba, koketně Toma objala a mě zpražila pohledem. Nikdy dříve jsme se nepotkali, rozčilení z četby jejích knih se mi však vybavilo hned. „To je Åsne, znáte se?“ zeptal se Tom. Neznáme. Zeptal jsem se, co je zač, a předstíral, že jsem o ní ani jejím kábulském knihkupci nikdy neslyšel. Dlouho se se mnou nebavila.

Pár let po našem setkání jsem si na letišti v Oslo koupil Åsninu novou knihu. Byla o Čečně. Při čekání na letadlo jsem přečetl dvacet stran a knížku nechal ležet na křesle. To samé jako Knihkupec. Cizí svět očima neangažované turistky, která loví a přikrášluje senzace, jímž sama příliš nerozumí. Pokud se někde objeví záblesky autorčiny angažovanosti či dokonce respektu k lidem kolem sebe, neubráníte se pocitu, že se děje jen proto, abyste si mohli pomyslet, jaký je autorka pašák (empatická, hrdinská, trpělivá, skromná atd., nehodící se vyhoďte). Čistý bulvár, za který se dávají prestižní novinářská ocenění. Nic proti novinářům. Nebulvárním.

Zatímco já jsem měl tehdy v Oslo za to, že ignorováním jejího celebrity statutu, dám Åsne najevo, že její literární produkci považuji za sračky, kábulský knihkupec Shah Muhammed Rais napsal stostránkovou knihu o dvou starých trollech, kteří se dozvídají jeho verzi knihkupcova příběhu. Raisova kniha není úplně špatná, i když by si asi bývala zasloužila méně zloby. Åsne mu na ni v jednom interview nepřímo odvětila: „Já napsala knihu, která se nelíbi jemu, on napsal knihu, která se nelíbí mně, jsme si kvit.“

Okresní soud v Oslo teď rozhodl jinak a odsoudil Åsne a jejího vydavatele k pokutě 250,000 norských korun (každý půlku) za morální příkoří způsobené knihkupcově manželce narušením jejího soukromí (vyfabulovanou dramatizací jejího života). Aneb jak stojí v samotném rozsudku: „Popis [manželčiných] myšlenek a pocitů je velmi delikátní. [Myšlenky a pocity] jsou popisovány, jako by byly pravdivé, a publikovány, aniž by s nimi Seierstad a [nakladatelství] Cappelen Damm nakládali v dobré víře s cílem zajistit jejich pravdivost a přesnost. [Paní] Rais není zdrojem těchto informací, ani k nim nedala žádný popud.“ Jinými slovy dle mínění soudu napsala Seierstad knížku o reálných postavách a, aby mohla dojít ke svým bulvárním závěrům, dofabulovala si v ní, co která osoba cítí a myslí si. Howgh.

Reklama

Åsne se proti rozhodnutí soudu a Raisovým obviněním zcela jistě odvolá, nicméně nejednoho z nás zaujal novinářský komentář, jenž se zamýšlí na tím, jak asi rozsudek ovlivní způsob, kterým západní novináři informují o lidech z chudých zemí. Jedna známá mi tvrdí, že je blbost rozdělovat, jak se píše o chudých a nechudých, a že Raisovi beztak nejde o nic jiného než o peníze a politický azyl v Norsku. Možná. Kdyby ale Åsne napsala podobnou knihu o mě, 250 tisíc korun by ji nezachránilo, ani norských.