Reklama
 
Blog | Petr Kostohryz

Konec dalšího řezníka

Na moskevském Komsomolském prospeku byl včera zastřelen bývalý plukovník a Hrdina Ruské federace, Jurij Budanov, jeden z nejznámějších řezníků druhé čečenské války.

Česká média pochopitelně zaznamenala pouze okrajově. Páteční Respekt-DJ, Jan H. Vitvar, poslal Budanovovi písničku na cestu “tam dolů”, protože si, jeho slovy, čtyři výstřely do hlavy nezasloužil. Zároveň poznamenal, že vypadalo na tradiční krevní vendetu, k čemuž nelze než se pousmát, byť má DJ zase pravdu. Na krevní vendetu to buďto vypadalo, anebo nikoli (na Kavkaze říkáme fifti-fifti), a protože je Budanov mrtev, řekněme si spíše ano. Též to vypadalo (či nikoli, leč spíše ano) na mafiánskou razborku, kterážto varianta se rozebírá už méně, ač nikdo pořádně neví, co Budanov po svém propuštění z vězení před pár lety vlastně dělal.

Budanov je jedním z malička-mála představitelů ruské armády, kteří se dostali k soudu za zvěrstva páchaná v Čečně. Po dvou letech přetahování nemohla soudní fraška nakonec skončit jinak než odsouzením, které vyústilo v jinou neveselici, když si bývalý plukovník místo plánovaných deseti let za úkladnou sadistickou vraždu odseděl jen trochu více než polovinu. Troufnu si tvrdit, že Budanovovův konec má pro mnoho lidí nejen v Čečensku podobně symbolický význam jako v Srebrenici přelet Mladiče do Haagu. Nejen tím, že jako se v Srbsku demonstrovalo proti Mladičovu zatčení, zhruba polovina respondentů ruských průzkumů veřejného mínění v dobách Budanovova soudního procesu se přimouvala za to, aby byl zproštěn obvinění (pro odsouzení bývalo tak 20%). Při čtení respektího DJ mě napadlo, kolik písniček asi bylo na cestu posláno srbskému generálovi, pro kterého, spekuluje se, též může jít o cestu poslední (pozemskou). Jsem odpůrcem trestu smrti, ať už ho konají státy na základě zákonů či jedinci v kuklách a nejsem ani maličko zastáncem jakéhokoli střílením na druhé, na motivace a účel nehledě. Budanovův konec prostě nepřekvapuje ani nedojímá. Písničku bych mu neposlal ani náhodou.

Krevní msta?

Reklama

Nedá mi, abych si též nezaspekuloval na toto téma, když zní tak parádně. Krevní msta se mezi kavkazskými národy praktikuje stále méně. Prominentní místo ve zvykovém právu (adat-y) má vlastně už jen u Čečenců, Ingušů a horských dagestánských národů, v případě prvních navíc v následku válek, které zabíjely po stech a tisících, trochu posunuté, protože smrt bratra, kterého zabilo ruské letadlo, není moc na kom mstít v tradičním výkladu. Institut krevní msty existuje i u jiných Kavkazanů (Svanetie, horské části Azerbajdžánu či Kabardino-Balkarie), nicméně není zdaleka tak prominentní jako u severokavkazských Vajnachů a jejich východních sousedů.

Krevní msta je nástrojem obnovení pošramocené cti, který se tradičně uplatňuje mezi sousedy, rodinami, klany (teip) starodávným systémem oko (někdy dvě) za oko a má spoustu nuancí a, netřeba připomínat, primárně preventivní funkci: Nezabíjej, protože sám nemusíš přežít. Vražda vraha je mj. považována za důležitou pro zachování smíru v tradiční a těsně soužijící společnosti. Vyprávění lidí, kteří seděli v sovětských kriminálech za s krevněmstní vraždu, mě nikdy nepřestanou fascinovat směsí smířené hořkosti ze ztraceného času a zdraví – a hrdosti, utvrzující, že nešlo vraha nezabít. Vykonaná či odpuštěná krevní msta nezřídka vede k pokrevnímu bratrství mezi původně znesvářenými rodinami. Krevní msty jsou často vyhlašovány veřejně, takže se o nich v sousedství, vesnici, čtvrti ví, a dědí se z generace na generaci.

Budanovova brutální vražda Elzy Kungajevové by k vyhlášení krevní msty za normálních okolností vedla nejen proto, jakým způsobem k ní došlo: za vraždu ženy ukládá adat mstu na dvou mužích z vrahova klanu. Nevím, z jakého klanu je Elzin otec, vím jen, že už několik let žije se zbytkem rodiny jako uprchlík v Norsku, že krevní mstu nevyhlašoval a ti, co ho znají, pochybují, že by tak udělal. Protože byl Budanovovův případ natolik prominentním a ojedinělým symbolem ruského (ne)vypořádání se s válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti v Čečensku, jeho vyústění, respektive Budanovovo předčasné osvobození, bylo považováno za plivnutí do tváře celému Čečensku. Pošramocenou čest horského národa tak nemusel nutně obnovovat Elzin příbuzný. Nehledě na to, že trestný čin, za který byl Budanov odsouzen, zcela jistě není jediný, který v Čečensku spáchal.

Pokud samozřejmě šlo o krevní mstu a nikoli třeba o vyřizování účtů ze strany bývalých podřízených či „obchodních“ partnerů. Je zcela normální, že se se spekulacemi ihned roztrhl pytel, z něhož se budou sypat další a další proč-a-kdo teorie, a až orgány činné v trestném řízení ukáží kamsi palcem, spekulovat se bude nadále. Nezmění nic na tom, že řezník je mrtev a já posílám pár pokorných myšlenek do Norska.

 

PS. Psáno v Abcházii, kde, jak mi nedávno nad demižonem vína  bylo sděleno: Už to není ono, v Abcházii už se krevní msta nedodržuje.

 

Související odkazy:

Eduard Ulman: Hrdina naší doby

Řezníkův konec

Koho je možné zabít, aneb pravidla krevní msty

 


Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama