Reklama
 
Blog | Petr Kostohryz

Lítáme v tom

Vítejte na palubě letadla typu Boeing 737 Pakistan International Airlines, letícího na pravidelné lince Kábul-Islámábád. Takhle nějak to asi začalo, představuju si, a nikdo ze stovky cestujících určitě neměl ani páru o tom, jak jim bude, až budou po šesti hodinách jinak pětačtyřicetiminutového letu přistávat v pákistánské metropoli. Ani Robert netušil.


Tušit ale měl, protože jeho den začal rozbitou hlavou po pádu v koupelně.
Pro nabušeného bývalého vojáka mělo být dostatečnám varováním, že začínající
den nebude tuctovým. Na letiště ale Rob doputoval a po půldruhé hodině čekání v letadle nakonec vyletěl. Po patnácti minutách už ale zase letadlo rolovalo po kábulské
ranveji. Mezitím jen oznámení kapitána, že vzhledem k písečné bouři, díky
níž je viditelnost nižší než 500 metrů nemohou pokračovat v letu. A pak
ještě dovětek o nekompetenci a nebezpečnosti kábulských navigátorů. Neodpustil
si, neletěl poprvé.

Po další půlhodině, během které se viditelnost nikterak zjevně nezlepšila,
letadlo vyletělo znova a zpocení a unavení cestující začali pomalu klimbat. Robert
taky, dokud mu, dle vlastních slov, žaludek nepraštil o strop letadla, které náhle
začalo střemhlav klesat. Prý jako ve filmu: Hluk motoru, třesoucích se zavazadel,
hysterický křik, pláč, chrastění korálků, mumlání posledních modliteb, pár cestující se pokouší otevřít nouzové východy. "Jediný důvod, proč jsem se nepodělal, byl ten, že se podělala většina ostatních
cestujících," soukal Rob ze sebe. Prý se setkal se smrtí, ale na defilé celého
života před očima nedošlo. Pád střemhlav trval jen pár minut, vyrovnávaní o pár
minut déle. „Dvakrát mě postřelili, jednou mi mina urvala nohu, ale nikdy jsem
se nebál jako teď." Roztřesený hlas pilota pak oznámil, že se jednalo o
kontrolovaný (!) manévr, vynucený hrozící kolizí s protiletícím letadlem. Takový běžný, kontrolovaný Near miss prostě. A zase pár nevlídných poznámek na adresu kábulských letových dispečerů.

V Islámábádu jsme se s Robem minuli a sešli se až druhý den v Pešaváru. Rob
nemluvil, jen nás neustále nebádal, abychom už šli na pivo do Amerického klubu.
Bylo teprve pozdní odpoledne a znovunarozený se tedy jal vyprávět svou příhodu
předchozího dne. Mrkli jsme se na net, jestli tam náhodou není něco napsáno o potenciálních
dvou stovkách obětí, ale nic. Ba naopak, přečetli jsme se, že se jedná téměř o
rutinní záležitost a že by si pákistánští letoví odborníci měli nejprve zamést
před vlastním prahem.

Reklama

A pak jsme šli na to pivo.

 

 

Věnováno V.a F. s omlouvou, že jsem je téměř chtěl nalákat na tentýž
let.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama