Reklama
 
Blog | Petr Kostohryz

Mezinárodní den

Někdy v devadesátých jsem na Radiožurnálu zaslechl anketu na téma obnovení oslav MDŽ. Muži vesměs odpovídali, jak je krásné alespoň jednou za rok dát ženám najevo, že si jich vážíme a velmi je obdivujeme. I ženské odpovědi se navzájem hodně podobaly: Svátek je naprosto nesmyslný, jen mužům poskytuje další možnost beztrestně se hromadně zprasatovat a zamáznout to pugétem. Novinář-tazatel samozřejmě nemohl tušit, že jsme na severozápadě Čech Mejdan Drsnejch Žen mezitím dávno obnovili.

Vedle MDŽ a (Mezinárodního?) dne horníků byl pro mé intelektuální zrání asi nejdůležitější Mezinárodní den učitelů, kdy jsme se za karafiát mohli vyhnout zkoušení, často i výuce, místo které se vesele nalévala celá sborovna. Nemohu též nevzpomenout Mezinárodní den kosmonautiky, který jsem zaregistroval už v první třídě, když nám soudruh Remek, čerstvě z vesmíru spadlý, přišel vyprávět, jaké to tam nahoře bylo.

O dvadvacet let později jsme cestou pod Elbrus povykovali na policajty, pro které naše ingušská SPZka byla příslibem snadného bakšiše, „Pozdravljajem vas s dňom kosmonavtiky“ a projížděli téměř bez zastavení. V Ingušsku zrovna probíhaly volby provázené množstvím výbuchů a přestřelek, takže jsme se raději přesunuli do hor. A záhy byli verbálně zatčeni za údajné narušení ruské hranice v Kabardino-Balkarii. A po chvilce výměnou za pár bonbonů a cigaret propuštěni s příslibem, že jen přenocujeme a zas odjedeme. Byl pátek, velitelé v Nalčiku byli v lihu, ať již slavili Gagarina, nebo jen ten pátek. Mladý poručík pohraniční stráže se lekl sám sebe, když mu došlo, že křičet do vysílačky: „Ja zaděržal pjatěrych Čechov“ je dost nebezpečné. Jeden z podřízených ho také rychle okřikl: „Děbil, skaži innostrancev, a to věrtaljoty prišljut.“ Čechi jsou v ruském slangu Čečenci a představa zpitých papalášů posílajících helikoptéry na zteč nebyla úplně zcestná. Zrovna se očekával přechod čečenských oddílů Ruslana Gelajeva z Gruzie na ruskou stranu hranice.

V Rusku mají své "mezinárodní" dny téměř všichni. Vedle vcelku neškodných  knihovníků či chemiků například i milicionéři, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že si ke svému svátku od všech kolemjdoucích a kolemjedoucích zaslouží peněžní dar. I muži mají svůj mezinárodní den, nikterak s podivem na den Rudé armády, ač se dnes již zove Den obránců vlasti. Čečenští a Ingušští přátelé se téměř uraženě podivovali, že s nimi památku rudoarmějců odmítám slavit, aniž by jim samotným příliš vadilo, že na stejný den připadá i výročí stalinské deportace několika kavkazských národů, jejímž cílem bylo totální vyhlazení i Čečenců a Ingušů. Nu což, vodočku, koňačok? Děkuji nechci, i dárek oželím.

Reklama

Od naší kabardinské anabáze uplynulo téměř osm let. Sedím doma v Kábulu, další volby za humny, opět prezidentské, opět provázené výbuchy a přestřelkami. I spjaté s mezinárodním dnem. Novým. Neochozeným. Mezinárodní humanitární den byl letos poprvé vyhlášen na 19. srpna, šesté výročí sebevražedného útoku na sídlo OSN v Baghdádu, který si vyžádal dvaadvacet obětí. Údajně první přímý útok na OSN. Nikterak poslední. Mezinárodní humanitární den má být dnem uctění památky padlých humanitárních pracovníků. Prý sedm set za posledních deset let a každý rok počty stoupají mimo jiné následkem diskreditace základních humanitárních principů, jako jsou neutralita, nezávislost, či nestrannost, a cíleně rostoucí politizace humanitární a rozvojové pomoci. Afghánistán je asi příkladem z nejstrašnějších. Největším dodavatelem rozvojové pomoci jsou armády. Patnáct mrtvých humanitárců od začátku roku.

Ve statistikách Afghánistánu zdatně sekunduje Somálsko a Darfúr, v posledních měsících též Pákistán. Rok 2008 byl co do počtu útoků na humanitární pracovníky rekordní. Celkem 260 mrtvých, unesených či vážně raněných. Pár jsem jich znal, nedávno též měly výročí. Nicméně o statistiky, koneckonců srovnatelné s týdenním počtem dopravních nehod v Čechách, vůbec nejde. Jde o to připomenutí. S dňom vas.