Reklama
 
Blog | Petr Kostohryz

Multimail

Červnový podvečer dvoutisícéhodruhého roku jsem pokuřoval na balkoně ingušské kanceláře jedné agentury OSN, když se ke mně přitočil třicátník s nesmělým knírkem a v kvádru po (nikoli mém) dědovi a požádal o připálení. Oba jsme byli hosty recepce pořádané u příležitosti oficiální návštěvy zvláštního vyslance Kofiho Annana, jedné z prvních svého druhu na konci druhé čečenské války. Já coby šéf tenkrát ještě vážené zahraniční neziskovky, on, jak se záhy ukázalo, též šéf – odboru pro spolupráci s mezinárodními organizacemi ruského ministerstva zahraničí – a tudíž nutně spolupracovník ruských tajných služeb. „Tak ty jseš taky nezaměstanej?“ zeptal se mě po letmém vzájemném představení.


Byl přesvědčen, že práce v humanitárních organizacích je součástí
politiky podpory nezaměstnanosti. Zajímalo mě, jestli ho též neinstruovali, že
krom nezaměstnaných dělají v humanitárkách ještě špióni. Ironii pochopil,
vyfoukl a přitakal. Že může existovat i jiný důvod k výměně pohodlného
evropského města za (z jeho moskevského pohledu) nebezpečnou severokavkazskou díru,
nikoli. „Proč to tedy děláš?" Začal jsem vymýšlet, jaké motivace vlastně existují
a kam asi zapadám já: Jedni před něčím zdrhají, druzí chtějí zachraňovat svět,
sebe či obojí, třetí jsou dobrodruzi, kteří hledají sama sebe, čtvrtí popelaří
pro peníze, pátí mají zvláštní vztah ke konkrétnímu místu, kde se nacházejí,
šestí… A tak dál. Většinou se jedná o směsku různých motivac. Nejhorší jsou somnambulní
spasitelé a samozvaní hrdinové. „Takže jseš nezaměstnanej nebo nejseš," zeptal
se na závěr mého patnáctiminutového monologu. Pochopil jsem, že vysvětlovat
sice smysl nemá, ale proces utřiďování si v hlavě je vcelku ozdravný. Proč
že to vlastně dělám? Tehdy jsem teprve začínal a za těch osmaosmdesát měsíců, během
kterých jsem se zatím zapomněl vrátit domů, se z humanitárky stalo úplně
normální povolání, jen možná v maličko nestandardním prostředí. Přemítání nad
tím, proč co vlastně dělám a nedělám, mi zůstalo. Zvlátě poté, co jsem svou
závislost na Čečně nedobrovolně převařil ve dvouletou závislost na uklidňujících
chemikáliích.

Ze začátku jsem psával multimaily, instantní elektronické dopisy na
spoustu adres, díky kterým jsem si mohl namlouvat falešný pocit kontaktu s lidmi,
jejichž tváře jsem býval zvyklý běžně vídat. Nic mnoho. Pár rychle naflákaných
odstavců, výkřiků ze tmy, ve kterých jsem se omezoval na relativně snadno
vstřebatelná témata, případně popisoval události, jež měly autorovi dodat punc
světáckosti a hrdinství. Z prvotního, naprosto neopodstatněného nadšení z vlastní
zdánlivé neobyčejnosti jsem naštěstí záhy vyrostl. Jedni byli instantním kontaktům
rádi, druzí nepokrytě zpruzeni z neosobnosti zpráv. Chápal jsem, asi bych
se býval cítil podobně. Koneckonců dosud multimaily čtu víceméně s nezájmem,
na rozdíl třebas i od párřádkových osobních sdělení. Ač jsem snad už vyrostl z mladicko-maximalistických
apriorních nechutí, jež naštěstí rozředila obrovská dávka pokory a úcty
k veškerému dobře míněnému lidskému konání.

Pocit, že kamarádům a známým vnucuji vesměs tupé povídání o ničem,
posilovaný vědomím, že začínám zapomínat pravidla rodného pravopisu, mě nakonec
dovedl k přerušení spamů a otestování blogu. Respekt čtu téměř dvě desítky
let, navíc šlo o prostředí, řekněme, komorní, nebulvární, s omezeným počtem
čtenářů, což mé v jádru ostýchavé nátuře hoví. Kdo chce, nějak si už najde
a přečte, o čem dumám, a nemusí přitom nic mazat. Virtuální se seznámení s několika
zajímavými osobami vnímám jako velmi milý bonus, podobně jako třeba výplatu za
práci, která vám hodně sedí. Přepokládám, že většina původních příjemců mých multimailů
změnu ani nezaregistrovala, a já sám nevidím důvod své blogy někde inzerovat. Sebereflektivní
pudy jsem naštěstí neztratil, takže ve mě psaní do veřejného prostoru a občasné
zjevení mých textů ve vnitřních (jistě, pofiderních) blogových hitparádách neprobudilo
spisovatelské ambice, ba ani touhu nechat si narůst dlouhý vous a začít kázat, jak
že ten svět doopravdy vypadá. Proces rovnání myšlenek do strukturované a alespoň
trochu čitelné formy mě dosud nicméně baví, stejně jako fakt, že si tu a tam
někdo přečte, aniž by se rozčílil. Jen ta čeština stále nic moc, ale nic si z toho
nedělám, že na čele bouly mám.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama