Donedávna pro mě vesnička Gabala byla pouze místem možného víkendového výletu do předhůří jižního Kavkazu a lokací po internetu kolujících snímků multimilionové vily bývalého ministra zdravotnictví, který stále ve vězení čeká na soud na základě obvinění z úplatkářství, vydírání, několika vražd a čertví čeho ještě. Ruskou základnu jsem považoval za nezbytný a nikterak ojedinělý relikt starých časů a návrh Moskvy na její nové využití proto přišel jako blesk z čistého nebe. Asi nejen mně samému, soudě dle reakcí místních úřadů, které se předháněly v rozhořčených reakcích, jež by se daly asi shrnout slovy: „Co si dovolujete nabízet naši-vaši základnu, aniž bychom k tomu dali svolení?“ Že by ruská reakce na ázerbajdžánské vůhružky, že neprodlouží ruským rozvědčíkům nájemní smlouvu (momentálně platná do 2012 za 7 milionů dolarů ročně)? V takovém případě se nabízí otázka, jestli si z nás zapojením do diskuse o budoucnosti základny někdo nedělá blázny.
Protože ruský tisk je v Ázerbajdžáně stále ještě dostatečně čten, rozhořčené bušení do stolu znějící z Moskvy v reakci na americké návrhy vojenské expanze do nových členských zemí EU nemohlo uniknout místní pozornosti. „Prý u vás budou Američani stavět raketovou základnu,“ ptali se mě známí, „to se jako bojíte Ruska?“ „Základnu?“ já na to, „to my ne, to Poláci, u nás bude jenom malinký radárek.“ Podobná bagatelizace většinou uťala rozhovor hned v zárodku, i když si ojedinělí zklamaní zvědavci neodpustili doplňující jízlivé dotazy typu: „Opravdu je váš ministr obrany žena?“ „A skutečně zpívala Bushovi o radaru?“ Odpovědi na obě otázky jsem si musel najít na internetu, přiznávám. Nakonec je tedy možné, že ani ten radárek na nás Čechy nezbyde, ač se při zamyšlení nad geopolitickou situací Ázerbajdžánu vkrádá myšlenka, že by si raději měl přát zpívající ministryni obrany.
Mocné Rusko na severu, které se nijak nechce smířit s nedávnou emancipaci bývalých kolonií uvnitř i vně bývalého CCCP a rostoucím vlivem západního světa na jejich ekonomický a politický rozvoj. Na západě Arménie, se kterou válečný stav oficiálně trvá i po příměří v roce 1994, přičemž mírové řešení konfliktu je v nedohlednu. Na jihu Írán, který je mj. domovem asi 30 miliónů etnických Ázerbajdžánců (sám Ázerbajdžán má asi 8 miliónů obyvatel), kteří zůstali na jihu od hranice namalované po poslední rusko-perské válce. Přičteme-li k tomu tradičního spojence Turecko na straně jedné a anglosasy zainteresované v místních ropných nalezištích na straně druhé, není obtížné si domyslet, pod jak enormími a různorodými tlaky se místní političtí představitelé nacházejí. Nerozhněvat Rusko ani Írán, udržet napětí ve vztahu s Arménií, která okupuje šestinu ázerbajdžánského území, hrát roli mladšího bratra s Tureckem i sofistikovaného politického systému, jenž dokáže ochránit zahraniční investice ropných společností. A teď patálie s Gabala. Zdálo by se, že Ázerbajdžán nemá další kontroverze zapotřebí, ale kdo ví, možná se jeden radárek v moři jiných problémů snadno ztratí.