Reklama
 
Blog | Petr Kostohryz

Rahman z Kapisy

Po pár projevech se oficiální účastníci mecheche šli projít do Baburovy zahrady, oázy v centru Kábulu, kde nejsou slyšet auta a prachopísek nelétá do očí. Neměl jsem šanci o třech nohách držet tempo, takže jsem si brzy sedl na zídku, berle opatrně položil do záhonu a pozoroval různé skupinky korzujících.

Rahman zůstal solidárně se mnou a za chvilku se u nás zastavil mladý, za
ruce se držící pár. Ona se snaží lámanou angličtinou navázat kontakt, on
zničehonic prohodí pár slov rusky. Dali jsme se do řeči. Dívka je sestra, prý se
jí líbí můj xicht a jestli se s ní nechci vyfotit. Poklábosili a šli dál.
Dvojice vojáků, kteří tvoří ochranku ojedinělého komplexu a oblíbené destinace
víkendových pikniků, se zajímá, odkud jsem. Ani Czechoslovakia jim nic neříká a
zklamaně odcházejí. Po chvíli u nás zaparkuje skupinka ovousených mladíčků, prý
studují na Islámské univerzitě v pákistánském Pešaváru. Odkud prý jsem,
jakého vyznání a jestli nechci pomoci, případně si vyměnit telefonní číslo.
Slušně se vykroutit je obtížné. Rahman si nakonec zaznamená telefon jednoho
z nich a že se mám určitě ozvat.

„Nemám je rád, studenty islámských škol v Pákistánu. Žádný z nich
se sem nevrací, aby zemi pomohl, jenom aby škodil," ulevuje si Rahman a maže si
z mobilu nově nabytý kontakt. Zničehonic začne vzpomínat na den, kdy
poprvé viděl Taliby v Kábulu. Jak mu zavřeli otce, v té době ředitele
Polytechniky, a mučili tak dlouho, dokud nepřiznal, že ze svého pracoviště
ukradl několik šicích strojů a ledniček. Rahmanovu matku pak při vězeňských návštěvách instruoval, aby rychle koupila údajně ukradené vybavení a přinesla ho domů,
protože Talibové mají přijít na prověrku. Hlavně kupovat pouze z druhé
ruky, jestli bude nové, nikdo neuvěří. Stalo se, Talibové našli a sebrali, co
chtěli, a otce za týden pustili. Rodina se záhy rozhodla utéct do Pákistánu,
nehledě na otcův odpor, že nikdy nepůjde do země, která je příčinou afghánského
neštěstí jménem Táliban.

Rahman strávil v Pešaváru pět let a spolu s mladším bratrem
živili ostatní příbuzné tkaním koberců, za osmnáct hodin denně ztěží vydělali na jídlo
pro celou rodinu. Dnes je mu pětadvacet, střední dokončil ve dvaadvaceti, měl
štěstí. Dálkově studuje roční nástavbu a ve dne pracuje u nás. Rozhlíží se po
zahradě a najednou má slzy v očích. „Naposled jsem tu byl se svojí holkou,
seděli jsme támhle na lavičce. Příští týden se vdává." Na sňatek prý nikdy
neměli šanci, protože ani jedna z rodin by druhou nepřijala. „Většina chce,
aby se jejich potomek oženil / vdal za příbuzného." Byli spolu tři roky, vídali
se tajně po víkendech a občas chodívali do Baburovy zahrady sednout si na
lavičku. Dohadovali se, že to nemá smysl, protože rodiče nikdy nesvolí, ale
rozejít se nechtěli. Rahman upřeně zírá na lavičku a téměř pláče. „Máma jí
zemřela, když jí bylo šest a od té doby je zadaná svému budoucímu ženichovi." Prý
největší rána, jaká ho v životě potkala. Člověk by si řekl, že ve válkách
bývají horší věci, ale, koukám na Rahmanův skelný pohled… Asi ne.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama