Francouzský dětský medicínský institut v Kábulu se vyznačuje tím, že
je v něm málo dětí a Francouz ani jeden. V čekárně je hlavně třeba
zmapovat, kdo patří ke komu, a nesednout si vedle zahalené ženy, protože někde
blízko určitě číhá manžel. Též prý radno nevšímat si na bobku dřepících
nemytých bradáčů a usmívat se. Představa několikahodinového čekání na rentgen
není příliš příjemná, nicméně se záhy ukazuje, že belhající Evropan budí
zvědavost nejen spolučekajících, ale i ošetřujícího personálu. Za hoďku a půl
máme vypráno a já se belhám ven do kábulských ulic. Do sbírky pacientských
zkušeností si zaznamenávám překvapivě nadprůměrnou znalost angličtiny registrujícího a ošetřujícího personálu, hm, navíc ve francouzském (!) špitále. Geografický přívlastek
naopak vcelku jednoznačně vysvětluje kvalitní vybavení.
Australsko-jihoafrická zdravotnická společnost, která mě do „francouzské"
nemocnice poslala na vyšetření, si na rozdíl od kábulských dochtorů dává
načas a teprve třetí den mi volá, že výsledky nakonec mají a jestli prý nechci neprodleně
opustit Afghánistán, protože se potřebuju léčit. Pojišťovní doktoři souhlasí,
takže za tři hodiny sedím v Andule . Připomíná spíše původně nákladní letadlo, do kterého
přišroubovali pár sedaček. Se mnou dva spolupacienti, postřelený Amík a Egypťan
po infarktu, oba pracují pro komerční firmy, které pod vojenskou vlajkou
opravují afghánskou infrastrukturu. Před námi pět hodin letu v třesoucím
se, studeném tubusu, který příliš důvěry nebudí. Do Kábulu jsem letěl dva a půl
Airbusem. Tomu se říká operativnost, panečku! Po přistání v Dubaji čekají
na ranveji tři sanitky. Škrábu se do své a nehledě na venkovní čtyřicítky
vypínám klimatizaci. Asi mám přeci jen radši teplo.
Po ránu co dvacet minut kdosi klepe na dveře mého nemocničního pokoje.
Jedním z prvních byl nosič tiskovin, takže si čtu čerstvé Khaleej Times a
koukám na hořící sudánské letadlo na Al-Jazeeře. Dveře se otevírají téměř se železnou
pravidelností. Jakou mám pojistku, potřebuji-li pracovní neschopenku, úklid
jedna, snídaně, objednat jídelníček na oběd a večeři, měření teploty a tlaku,
čisté pyžamo, kontrola správnosti péče, úklid dva, vizita, venku hloupě
zaparkovaný Lexus opravdu není můj. Co návštěvník, to jiná národnost. Nakonec
doráží i můj ošetřující lékař, ortoped-chirurg, indický doktor Dandawate. Popisuje mi rychle situaci, potřebu dalších vyšetření a svůj
pocit, podpořený kábulskými snímky, že noha nebude tak špatná, jak se zpočátku
zdálo. Pak se bavíme o fotbalovém Euru, o počasí a tak.
Po dvou vyšetřeních a osmi hodinách už Al-Jazeera nebaví, i když ze
srovnání s BBC, jediným též anglojazyčným kanálem, vychází přeci jen lépe.
Doktor mi přichází povědět, co se mnou je a není, a než skončí, volá pojišťovna,
takže si znova vyslechnu verdikt. Nemá prý smysl nic řezat, ani abych se válel
v nemocniční posteli, takže zítra sádra, šest neděl nenašlapovat a padej.
Hurá. Jihoafrická sestra se usmívá a vybírá mi exkluzivní berle. Bulharská
slibuje sandál, abych si sádru nerozedřel, a směje se, že mi všichni na oddělení říkají Angličan, protože prý jinou evropskou zemi neznají. Český doktor v Anglii mi po
telefonu potvrzuje, že se Ind v emirátské Dubaji podle všeho nemýlí.
Finský pojišťovák v Kodani slibuje, že se poradí se švédským doktorem a
zítra ráno zavolá, do kterého hotelu se mám přesunout a co vůbec dál.
V centru mumraje já, v pokoji číslo 406, kde zrovna Al-Jazeera říká,
že v Srbsku dopadli Župljanina. Ať žije globalizace!
Dubaj, Welcare Hospital, 11. června