Nasedl jsem na ruzyňském letišti do jejího vypůjčeného Peugeota a vyjeli jsme směr severozápad. Když jsme se viděli před patnácti lety naposledy, jeli jsme přesně opačným směrem. Auto prý tenkrát bylo Ford a setkání to bylo mé první dospělé. Vlastně jsem tedy tátovu sestřenici Bušu potkal jen dvakrát v dospělém životě, i když v poslední době za to spíš můžu sám. Do devětaosmdesátého jsem ji znal hlavně z dotazníků, ve kterých jsme ji tu a tam museli uvést.

28. 3. 2008 13:03

Bušin otec Jan byl posledním válečným
velitelem 311. československé bombardovací perutě RAF. Po
návratu do Československa dostal metál od prezidenta Beneše, v roce 1948
vstoupil do KSČ, která ho o šest let později poslala na 16 let za katr. I když
byl propuštěn "už" po dalších šesti letech, zdraví zničené na uranu amnestovat zapomněli.

Strejčka Jendu jsem nezažil. Jeho
jediná dcera Buša (s háčkem!) též moc ne, protože zůstala s matkou v UK. I
když se do ČSSR snažila jezdit rok co rok. Po revoluci se začala učit česky, ale moc jí to zatím nejde.

Partaje, které zavírají lidi za to, že létali letadlem, by neměly mít šanci
v žádných dobách.

Osobní

Sdílet na Twitteru Sdílet na Facebooku

Další články tohoto autora

Virtuální Sýrie

Petr Kostohryz, 10. 3. 2013

Konec dalšího řezníka

Petr Kostohryz, 11. 6. 2011