Reklama
 
Blog | Petr Kostohryz

Tři dny tři roky poté

Třetího září 2004. Stojím na chodbě kanceláře a s několika kolegy sleduji přímý přenos z nedaleké školy. Kameraman NTV zapomněl pár vteřin vypnout zvuk a válčení na obrazovce je provázeno mimoděkým komentářem reportéra: „Pizděc. Pizděc. Pizděéééc.“ Najednou ticho, obrázky pokračují. Nevěřícně zíráme na televizi a aniž si kdo všímá, po tvářích tečou slzy. Zbytek kolegů je v Beslanu. Hledají či utěšují své příbuzné.

Ve středu prvního jsme se cestou do práce smáli sebedůležitým okvádrovaným prvňákům hrdě vláčícím obrovské kytice a prvňačkám s přehnaně velkými mašlemi. I policajti na osetínsko-ingušském checkpointu (blokpostu) se zdáli být ve svátečně náladě, jako by jim spěchající projíždějící řidiči nechávali tučnější mýtné než obvykle. Kdosi dal k dobru oblíbený slogan ruských vojáků, kasírujících bakšiše o šedesát kilometrů na východ, na nechvalně známém čečenském blokpostu Kavkaz-1: „Svátek je svátek, jezdí se jen na propustky vyplněné na formuláři číslo 50.“ Padesát rublů, nebo dokonce VIP-kilčo místo obvyklé desetibankovky. Naše velká bílá vozítka s diplomatickými espézetkami samozřejmě projíždějí bez čekání a zdarma. Mastňáci.

Středeční pracovní den v Nazrani začíná setkáním s místními nevládkami, které naruší můj bzučící mobil a posléze zpráva od téhož kamaráda: „Vozmi trubku, sročno.“ Podobná smska od něho zní příliš naléhavě. Vybíhám na chodbu a po minutě se vracím, abych jednání ukončil. Prosím všechny, jež ráno oblékli své děti do školní uniformy, aby se po nich začali shánět, protože kdosi obsadil jakousi školu. Zatím nevíme kdo a kterou, ale dozvídáme se dříve, než se poslední z přítomných stačí dovolat. Beslan, tam jsme ráno jeli, ale kdo by si byl pomyslel, že k něčemu podobnému může dojít v relativně klidné a policajty prošpikováne Severní Osetii? Zaskočení jsou i přítomní Čečenci a Ingušové, na kterých je zároveň vidět (jedno)značná úleva, že se jich to protentokrát netýká. I když…

Po usilovných jednáních s ozbrojenými složkami a podivnou shodou okolností dostáváme večer povolení vrátit se do Vladikavkazu, kde se potkávám s kamarády, kteří odpoledne dorazili z Moskvy. Cestou z letiště strávili několik hodin v Beslanu. „Jak to tam vypadá?“ Raději se prý nemám ptát, spít se beztak protentokrát nepomůže.

Reklama

Ve čtvrtek zůstáváme v Osetii, ale vladikavkazská kancelář je téměř prázdná, protože všichni jsou v Beslanu. Nejhůř je na tom Támik, dozvídám se, ve škole má manželku a oba syny. Neustále sledujeme zprávy a snažíme se po telefonu zjistit, co se kde děje. Bezpečnostní složky se snaží kolem školy vytvořit záchytný kruh. Všichni rukojmí jsou namačkaní v tělocvičně a informace o jejich počtu nadále oscilují mezi třemi a třinácti sty. V Čečně se demonstruje za propuštění beslanských rukojmích. V Dáčném se skupina Osetínů vydala lynčovat místní Inguše.

Přeprezidentováno. Severoosetínský prezident Dzasochov odmítá zajít do školy. Ingušský prezident Zjazykov, jehož přítomnost si teroristé též vyžádali, není k nalezení. Čečenský prezident Maschadov, kterého nikdo nuznává a nikdo nezval, nabízí, že s teroristy promluví a pokusí se je přemluvit k propuštění rukojmích, pokud mu Rusové slíbí, že ho přitom nezastřelí. Ruský prezident Putin jakékoli vyjednávání kategoricky odmítá. Veterán afghánské války a bývalý ingušský prezident Aušev nakonec vchází do školy a vyvádí 26 rukojmích.

Vybavují se jen zlomky a v paměti, jež se sebezáchovně snaží podvádět, rezonuje popis atmosféry třech beslanských dnů slovy reportéra jedné z přítomných televizních stanic: „Tady se ani dýchat nedá, to není vzduch, to jsou chcánky.“ Jako bych strávil dva dny omámen toxickými látkami a probral se v pátek odpoledne před televizní obrazovkou. Připomíná pokračování Ramba a asi nám ani zcela nedochází, že po skončení natáčení se žádní herci ze země nezvednou.

Příbuzní obětí dosud marně usilují o kompletní vyšetření všech okolností obsazení a "osvobození" školy. Někteří se domnívají, že masakr začali právě hrdinní osvoboditelé s cílem zabránit dohodě, jež údajně teroristům otevírala možnost ústupu s rukojmími po vzoru Basajevova útoku na Buďonnovsk v roce 1995. Většina se netají tím, že začali hlídkovat před školou se záměrem případnému "osvobozujícímu" útoku zabránit. Události v Moskvě na Dubrovce o pár let dříve dostatečně jednoznačně demonstrovaly, že v nejlepších rusko-sovětských tradicích se vládnoucí elita nikterak neostýchá obětovat desítky spoluobčanů vyšším cílům. Stovky též ne, jak se teprve mělo ukázat, protože ani kavkazská odhodlanost v Beslanu k ničemu nevedla. Na televizní obrazovce sledujeme jatka, chaos, ve kterém všichni střílejí po všech. První oběti mezi „zachraňujícími“ vyšetřovatelé následně přičtou vlastní palbě.

A zase přicházejí na řadu statistiky. Mrtvé a raněné budou počítat dlouho a první cifra se nakonec zastaví na 334 rukojmích. Nikoli definitivní počet, pouze nejpravděpodobnější. Když cestou domů zajdu do krámu pro chleba, prodavačka poslouchající rádio jásá: „Jo, tak ji dostali, dobře jí tak.“ Ptám se koho. Jedna ze šahídek se prý snažila utéct ze školy, ale kdosi ji zahlédl a rozzuřený dav jí nedal šanci. Nevnímám, co říká, jsem v tranzu, a nikterak mě neudiví, když mi večerní zprávy posléze tvrdí, že obě ženy-teroristky zemřely ve škole. Nechci vědět, koho šílený dav umlátil. Beztak nebyla jediná.

Od samého počátku nemá smysl domýšlet, co se vlastně děje, protože pravdu se beztak nedozvíme a základní logická pravidla přestala fungovat už dávno. Proč tolik lží o počtu rukojmích, který se nakonec ukázal třikrát vyšší (1128), než tvrdily oficiální ruské zdroje? Kolik bylo teroristů a odkud se vzali? Proč měl jeden Basajevův vzkaz Putinovi a jiní byli dle oficiálních informací silových složek zadrženi ruskou tajnou službou dávno před útokem na Beslan? Fotografie (údajných?) teroristů byly zveřejněny více než dva roky po beslanské tragédii úsilím nevládek. Proč „údajných“? Protože nehledě na stovky očitých svědků stále přesně nevíme, co se stalo, a nadále kolují spekulace o počtu teroristů i o pravdivosti zveřejněných jmen. Ruská Novaja gazeta (viz odkaz výše) dokonce předpokládá, že vyšetřovatelé úmyslně nepublikovali živé fotografie „zabitých teroristů“ v obavě, že by je snad jejich rukojmí nemuseli poznat. Identifikace se totiž prováděla na znetvořených mrtvolách. A zase zůstala jen ta pachuť z elementární neúcty k obětem.

Alanovu třináctiletou neteř pochovali s dvanácti kulkami v těle. Soudní expertíza potvrdila, že většina z nich byla zepředu, od zachránců, ke kterým se snažila utéct a kteří při takzvané osvobozovací akci neváhali použít plamenomety, granátomety a tank.

Támikova manželka je po několika operacích, mladší syn vyvázl takřka bez škrábnutí. O osudu staršího syna se nic neví, tělo nenašli. Pár měsíců poté, kdosi zatelefonoval, že syna vrátí za výkupné. Jiný anonymní telefonát nabízel za nemalý peníz ukázat hrob. Támik se zúčastnil půltuctu hromadných seancí vkříšení beslanských obětí. Prvňák Žorik ale zmizel, jen jeho fotka dále koluje internetem. Támik pije, aby se nezbláznil.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama