Reklama
 
Blog | Petr Kostohryz

Ty jeden Arméne!

Každý vědní obor má asi svá klišé typu cimrmanovské H2SO5. Zajímalo by mě, zda lingvisté za takové považují rozvahy o typologii sprostých slov. Sám jsem za posledních pár let musel přestát neméně desítky projevů rozverného hýkání, zvěstujícího rozdíly mezi slovanskými a neslovanskými, jižními a severními národy, které se při výběru jadrných výrazů někdy omezují na spílání vyšším mocnostem, jindy společenské lůze, tu specializují na anální lexiku, tam na pohlavní orgány. Podobné snahy o upoutání pozornosti ve mně vždy nanejvýš vzbuzovaly úsměv s vědomím, že my, Češi máme full package, tedy i ježišmarjy a probohy, i nadužívaná doprdele, prostitutky, chuje a jim podobné. Ve srovnání s jinými slovanskými jazyky, počínaje slovenštinou a konče ruským matem , se jistě ještě máme co učit, ale koho by napadlo, že se dá inspirace najít též u Kaspiku?

Z nedostatku pracovních příležitostí na ázerbajdžánském venkově a díky pokračujícímu přílivu bratří ze severního Íránu (čti: jižního Ázerbajdžánu) dnes bohatnoucí ropné Baku čítá zhruba 3 miliony obyvatel, tedy asi třikát více než za Sovětského Svazu, a migrace do metropole za lepším živobytím nikterak nepolevuje. Ekonomický boom se vedle dříve zmíněného rozkvětu dopravy projevuje i intenzivní stavbou mnohapatrových domů, které naprosto nekoordinovaně rostou jako houby po dešti. Jelikož se vesměs jedná o soukromé investice nových zbohatlíků a nikoli o cílevědomou zástavbu dle předem daného plánu, nikdo si příliš neláme hlavu s nevýdělečnými komponenty urbanizace, takže v nových domech se často nedostává vody, elektřina a plyn jsou pravidelně vypínány, a odpadky se odhazují jednoduše tam, kde zrovna neparkují auta, včetně chodeb a výtahů nových mrakodrapů.

Známý žije v jednom takovém novém paneláku, jehož okolí začalo velmi záhy připomínat divokou skládku, protože ani komunální služby, v metropoli přeci jen existující (naklaďák a řidič s vidlemi), nestíhaly. Jednoho dne se na zdi domu objevil obrovský nápis, vyhrožující původcům divokého odpadu sexuálním násilím na jejich sestrách a matkách. Protože viditelně nepomáhalo, asi za týden jiný uvědomělý soused rukou na plakátek dopsal „a tátu taky.“ Zase nic. Nehledě na úklidové úsilí ovidleného chlapíka, haldy bordelu na nejnepravděpodobnějších místech dále neutěšeně rostly, dokud jeden ze sousedů nepřišel s geniálním nápadem: „Kdo háže odpadky na zem, je Armén.“ A bylo po problému.

Jiná příhoda příkladně ilustrující zajímavé mezistátní vztahy se stala nedávno mně samotnému. Seděli jsme tuhle s jednou Blankou v kavárně na pěší zóně. Zvídavému mladému vrchnímu se viditelně zalíbila čeština, takže nenápadně naslouchal a při placení se už nedokázal udržet: „Odkud jste, nejste náhodou z Arménie?“ Nejsme Arméni, uf, dostali jsme za odměnu desetiprocentní slevu na pár kafí a čestvých pomerančových juice. Máme se divit, že asi dvacetiletému Ázerbajdžánci nepřišel podezřelý náš zjevně nekavkazský vzhled? Nedivíme, veselíme se, místní média i učebnice přeci prezentují západní sousedy všelijak.

Reklama

Arménské kořeny či rodinné vztahy, opravdové či domnělé, se běžně používají k ostrakizaci nepohodlných lidí, nezřídka s čistě utilitárním záměrem. O vlastním etnickém původu se proto hovoří málokdy, protože o trable na pracovišti vyplývající z faktu, že prapraprababička byla Arménka, nikdo nestojí. Kdo by si koneckonců nepamatoval hon na ne-Ázerbajdžánce, kterým byl zabavován majetek, či kteří byli hnáni ze zaměstnání, když bylo potřeba najít teplé místečko příbuzným či známým. Ne všem se však daří skrývat. Demogratycký Ázerbajdžán sice odstranil kolonku „národnost“ z místní občanky, nechal v ní nicméně patronymikum, jméno po otci, které spolehlivě udá jakéhokoli potomka arménských nečlověků.

Občanka se dává v šestnácti a dceři mé kamarádky šestnáct bylo před pár měsíci. Občanku stále ale ještě nemá a bez ní nemůže po prázdninách do školy. Problém je v tom, že otec má arménsky znějící křestní jméno, které, pokud se objeví v dceřiných dokladech, věští nemalé problémy ve všech sférách. Pro dobro dcerky se rodina rozhodla požádat o změnu křestního jména otce, ale objevil se háček: Změna nepřátelsky znějících jmen podléhá neoficiálnímu (nezákonnému) zákazu.

Začalo tedy absurdní martyrium, ve kterém je rodina nucena podat žalobu na matriku, která žádost o změnu jména odmítla, a soud prý následně vynese rozsudek ve prospěch žalobce. Předsedkyně okresní i centrální matriky stejně jako soudce mají celou proceduru v malíčku, takže půjde jako po másle, o čemž koneckonců svědčí i skutečnost, že nebohého otce, jemuž se v pádesáti letech znelíbilo vlastní nelibozvučné jméno (tak bude znít oficiální odůvodnění), zastupuje předsedkyně okresní matriky, tedy strany žalované. Netřeba připomínat, že nikdo ze zúčastněných se nepodílí na řešení cizího uměle vytvořeného problému z altruistických pohnutek a na celou proceduru změny jména bude třeba neméně páru tisíc dolarů. Zato na školu se holka dostane a do Arménů nikdo nadávat nebude.