Reklama
 
Blog | Petr Kostohryz

Virtuální Sýrie

Přechod z virtuální do reality bývá zvláštní. O něčem si dlouho čtete, koukáte na obrázky v televizi, pak zažijete a není to už nic moc, protože to v průvodci, novinách nebo televizi vypadalo líp. Hezčejc, výjimečnějc, stašnějc. Asi to je otupením z mediálních zpráv, po dlouhé době nicméně máme reálnou situaci, které se zatím virtuální nevyrovná.

I v humanitárkách platí rozdělení na my, kteří známe místní poměry mnohem lépe než jakýkoli cizák, návštěvník či televizní divák, což se mimo jiné pozná podle toho, že si hned zapamatujeme co nejvíce nezpamatovatelných zeměpisných názvů, a na vás ostatní, které zavalíme stovkami jmen lidí a míst, nic nevysvětlíme, jen pobaveně (někteří se zadostiučiněním) sledujeme vaše zmatení. Však i každý humanitárec začíná jako turista a přerod v místního trvá zhruba měsíc.

Krom špetky arogance je v tom zčásti rostoucí pocit sounáležitosti s místem, kde každý den pracujeme s lidmi, kteří se nikoli vlastní vinou dostali do průšvihu. Cožpak není trapné, když si první návštěvníci Grozného zklamaně stěžují, že je Černorečje málo rozmlácené (kde se budou fotit?). I v kábulském Gandamacku jsme, hltajíce špenátovou lasagne-í, koukali skrz prsty na novináře a jiné nově přijedší senzacechtivce. Proč ale chodit daleko, i v popovodňovém Zátoru nás bavilo kazit záběry televizním hyenám. Nechejte si tu vaši virtuální, realita je naše.

Předevčírem večer CNN oznámila, že počet Syřanů v okolních zemích přesáhl milión. Dokonce si našli paní, kterou slavnostně prohlásili za milióntou uprchlici. Být jí, spravedlivě bych se rozhořčil, že k jubileu nedávají žádné free kupony do obchoďáku. Možná nedali proto, že by lhali – milión jsme totiž překročili dávno a skutečný počet uprchlíků se blíží miliónům dvěma. V Turecku je odhadem zhruba dvě stě tisíc nezaregistrovaných, v Jordánsku se blíží stovce, v Libanonu vláda oficiálně říká, že hostí milión, tedy o šest set padesát tisíc víc než mapička CNN. Davy proudí dál a ve čtyřmiliónovém Libanonu už není místo. Každý pátý obyvatel je ze Sýrie.

Reklama

Co nám je do toho, řekne si našinec. V odborné debatě pod internetovým článkem na idnes i jinde si pak přisadíme, že nejlepší je, aby se všichni pobili a zhebli, v lepším případě přidáme i nějakou poučku z oblasti religionstiky případně orientalistiky, protože jsme všichni odborníci kovaní. Opravdu nám do toho vlastně nic není, souhlasím, alespoň kolektivně ne. I když by nám možná nemělo být úplně lhostejné, že v nedávno ještě nádherné a vlídné Sýrii zažívá naše planeta největší konflikt od rozpadu Jugoslávie. Dle všeho bude hůř a asi nezůstane jen u Sýrie. Vím, neodpověděl jsem na proč by nám nemělo být jedno, leč odpověď vlastně nemám ani na to, proč mně jedno není.

Nedávno jsem si na iHNed přečetl, že cestou k syrskému míru je vyzbrojení konstruktivní části opozice. Jako by platilo, že tím víc zbraní, tím víc třešní, aneb afghánský příklad by snad už nakonec jednou provždy měl sloužit jako odstrašující. Ve chíli, kdy Al Nusra vyhlašuje založení islámské rady ve východní Sýrii, budiž polemika nad tím, co znamená konstruktivní opozice a co tato opozice kontroluje, raději vedena jinde.

Cesta k míru, pokud ještě s ohledem na nejpravděpodobnější scénáře existuje, vede asi přes zlomení rusko-čínského cynismu  a konsolidovaný mezinárodní tlak na politické řešení. Pestaňte se mlátit, začněte jednat. Ač asi chápu, že takové Moskvě vyhovuje, že může dál prodávat zbraně, zatímco hlavní geopolitičtí konkurenti, Evropa a Turecko, platí obří částky na zajištění základních potřeb syrských běženců, které tytéž zbraně vyhánějí z domovů.

Mimochodem, jordánský Zaatari camp je se svou stovkou tisíc obyvatel za pět měsíců čtvrtým největším městem v zemi. Nebo: Jen na provoz sedmnácti (a bude víc) uprchlických táborů vydává turecká vláda zhruba 20-30 milionů dolarů měsíčně. Zatímco ruští obchodníci vesele dodávají zbraně do Damašku a diplomacie dokola mumlá cosi a státní suverenitě, byly necelé dva milióny Syřanů nuceni opustit svou zemi, počet (spočítaných) obětí se blíží ke stu tisíc (počet nezahrnuje další tisíce, ktečí zemřeli hladem, zimou, či nedostatkem léků), a uvnitř země živoří odhadem pět miliónů lidí. Humanitární organizace a vládní sekce mající humanitátrní pomoc na starosti si lámou hlavu, kde brát další peníze na minimální zabezpečení potřeb obětí katastrofy, a politici hloubají, veřejně odsuzují, nebo vydělávají prachy.

Od dob Bosny svět takovéhle maso neviděl a nehledě na obrovské množství rozdílů, existují mezi dneškem a rozpadem Jugoslávie jisté paralely, třeba náboženské tenze, které díky koncentraci moci v rukách minority v Sýrii dávno přesáhly práh nevyléčitelné hysterie. Sýrie se dle všeho řítí do mnohem větší řiti než Bosna, která ani osmnáct let po Daytonu nefunguje jako normální země. Reálné proporce syrského konfliktu (hovořit o proporcích řiti by nebylo místné) dostávají virtuální rozměry. Rozum nebere, jen se zdráhá přistoupit na to, aby se obyčejné lidské osudy staly virtuální statistikou. Dejte mi ta čísla do mapičky, ať mám alespoň nějakou představu. Minimum, co s tím můžeme udělat, je si připomenout, že ve skutečnosti je mnohem hůř, než známe z televize.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama