Reklama
 
Blog | Petr Kostohryz

Za volantem v Bakšišistánu

Cestou do práce jsem dnes během patnácti minut dvakrát vjel do protisměru, šestkrát přejel z pruhu do pruhu bez blinkru, jednou bez blinkru zabočil, ujel třista metrů bez bezpečnostních pásů, deset metrů po chodníku a dvakrát překročil ve městě povolenou rychlost. Vůbec se nechlubím, naopak se upřímně kaju, protože vím, že mě ani trochu neomlouvá, že obě jednosměrky byly vynucené tím, že kdosi zaparkoval auto respektive postavil stan-hangár uprostřed ulice, po které obvykle jezdím, a že ani jedna nebyla řádně označená - jednou jsem se dozvěděl od chlapíka myjícího jiné přitrouble zaparkované auto, podruhé od žebračky, která mě nechtěla nechat projet, dokud jí nedám na chleba.

Jako ve všech jiných městech počet automobilů v Baku za poslední roky exponenciálně vzrostl. Jako ve všech jiných městech, kde bohatí bohatnou a chudí přihlížejí, se růst týkal zejména mercedesů a SUV, i když žigulíků, volh a tureckých Tofašů máme stále dostatek. Připomeneme-li, že dle kvalifikovaných odhadů se populace Baku za posledních patnáct let ztrojnásobila a auto řídí prakticky každý, kdo má ruce a nohy, není asi třeba příliš rozvádět, jak město většinu času (asi s výjimkou brzkého nedělního odpoledne) vypadá. Při pohledu na chování řidičů ihned také napadne, že jediným předpokladem k vydání řidičského oprávnění, pokud ho vůbec dotyčný vlastní, byla kontrola končetin. Má = jede. Jak se na správný Bakšišistán patří, skutečnou kvalifikací jsou peníze. Koupit se dá přeci úplně vše včetně řidičského průkazu a dotaz typu „řidičák koupil nebo udělal“ nemůže nepadnout v jakémkoli rozhovoru na téma „začínám řídit.“

PRAVIDLA SILNIČNÍ EXTÁZE 

Ázerbajdžánci jsou patřičně hrdi na chaos na vlastních silnicích, protože kdo prý řídil tady, zvládne všude. Brzy pochopíte, že se vlastně jedná o inverzní tvrzení, které naznačuje, že k řízení v Ázerbajdžánu je třeba být obdařen nadpřirozenými schopnostmi, kterých se nemohlo dostat jen tak někomu. Naivní cizinec se snaží neslyšet zcela světské a rádoby vtipné rady („ale to musíš vzít přes chodník přeci…“), leč zhoubné nákaze se kompletně vyhnout nedá, o čemž koneckonců svědčí i mé putování do práce. Nejprve bylo nezbytné se naprosto oprostit od jakýchkoli řidičských návyků, což jsem bohužel pochopil až ve chvíli, když můj naivní pokus o propuštění chodců na označeném přechodu skončil návštěvou jiného vozu v mém kufru s komentářem jeho majitele i chodců samotných: „Tak tohle jsem opravdu nečekal.“ Zdánlivě jediné univerzálně platné pravidlo silničního provozu by se asi dalo volně přeložit jako: „vidíš-li mezeru, vjeď do ní co nejrychleji,“ takže běžná jízda městem ponejvíce připomíná Formuli 1 a na dvouproudé křižovatce při vyčkávání startovní zelené běžně túruje pět aut vedle sebe.

Reklama

Řízení má i vcelku vyhraněná pravidla etická – použít blinkr, bezpečnostní pás či být předjet je potupou a projevem slabošství – i fyzikální – pikosekunda je definována jako časový interval mezi bliknutím zelené na semaforu a zvukem prvního klaksonu. Troufnu si dokonce tvrdit, že bakuská pikosekunda je kratší než například moskevská či istanbulská. Adrenalínovým sportem číslo jedna je bezesporu přecházení vozovky. Množství dopravních nehod však kupodivu nikterak neudiví, protože kolektivní nekázeň, ve které je každý řidič připraven na jakoukoli podlost spoluúčastníků silničního provozu, je vlastně svébytným systémem. Zato dopravních zácp v již tak neprůjezdném městě, způsobených idiocií jediného řidiče, je spousta. Jejich rozsah nezřídka závisí na schopnosti viníka přesvědčit ostatní řidiče o pravdivosti vlastního konání, jako ve známé anekdotě o řidiči, který si to šine po dálnici v protisměru a říká si, jak jen je možné, že dneska všichni jedou opačně.

AVTOŠ SAPIENS 

V Baku máme i (zcela jistě nikterak endemický) žvočišný druh zvaný „avtoš.“ Jedná se o regulerní piráty silnic, kteří se na bílých žigulících VAZ 2107 nesnižujíce rychlost pod 80 km v hodině předhánějí v rozverných kouscích. Vše se samozřejmě děje za plného provozu. Odpočívající avtoš se pozná slunečními brýlemi, levou rukou ledabyle plandající s otevřeného okénka a hudbou dunící na vzdálenost několika set metrů. Jedná se o natolik rozšířený fenomén, že stát se avtošem je snem minimálně poloviny ázerbajdžánských kluků.

Po několika obzvláště otrlých kouscích jinak vesměs nečinní strážcové silničního pořádku v klimatizovaných BMW začali nebohé avtoše lovit, čímž samozřejmě zvýšili jejich prestiž do závratných výšin. Policisté totiž jinak běžně nezaměřují svoji pozornost na narušitele a své oběti vybírají vesměs dle jiného klíče. Prostě zastavují řidiče, kteří vypadají, že mohou platit. Zkratka Státní silniční policie – DYP – je všeobecně překládána: Did you pay? Mezi potenciální oběti DYP-ů patří i cizinci a nedávno se dokonce objevily případy vykradení automobilu policistou při silniční kontrole. 

AKCE HELMUT

I v silničním provozu se ale, zdá se, blýská na lepší časy. Vloni bylo přijato rozhodnutí rozšířit vybrané ulice a postavit několik zrychlovacích mostů a obchvat Baku. Údajně probíhalo zhruba takto: „Ministr vnitra, hm, ty máš peněz dost, postavíš most na ulici 20. ledna. Ministr kultury a ministr školství vydělávají málo, takže se dají dohromady a postaví přemostění na Tbiliském prospektu…“ A hle, několik mostů je již v provozu a další se vesele staví! To by tak bylo, aby se ještě ujal můj návrh na detašování pár tisíc německých policistů, kteří při zvláštní akci „Helmut“ za týden na pokutách vyberou dost, aby zaplatili výdaje za vlastní pobyt, a posléze mohou pár měsíců vydělávat státní kase a DYP-ům na nové klimatizované bavoráky.

AVTOŠ V AKCI