Aslanovi je devatenáct a přes hranici se dostal v kufru autobusu. Tři měsíce se předtím toulal po Čečně, spal, kde se dalo, jedl, co se namanulo, a jeho zdravotní stav se rapidně zhoršoval. Zápal plic, omrzliny, asi začínající revma, ale hlavně ty nohy bolí. Pár dní po sedmnáctých narozeninách Aslana zatkli a obvinili bůhvízčeho. Po měsících krutých výslechů, jejichž popis raději vynechám, byl nakonec pravomocně odsouzen. Podpora terorismu, prý nosil ozbrojencům jídlo, a odnětí svobody na osmnáct měsíců, které už si beztak odseděl. Klasika. Aby nikdo nemohl naříkat na protiprávní zatčení. Během jednoho z výslechů prostřelil opilý voják Aslanovi obě nohy. Následovalo upozornění, že pokud si Aslan bude kdekoli stěžovat, prostřelené nohy budou použity jako důkaz Aslanovy aktivní účasti v nelegálních vojenských formacích. Ani teď si Aslan nestěžuje, jen mlčky vyhrnuje nohavice, aby mi průstřely ukázal. Je v tom směs zlosti nad nespravedlností, která ho potkala, a trocha zadostiučinění, že konečně může povědět svou pravdu o tom, co se s ním dělo.
Nejprve mu odsoudili tátu na dvacet let za vraždu, kterou, dušuje se Aslan, nespáchal. Nesoudím, Aslanova otce jsem neznal, jeho domnělou oběť bizarní shodou okolností ano. Na vraždu před třemi lety si pamatuju, málem jsem byl na pohřbu, leč dle slov pozůstalých žil dosud v domění, že pachatel nikdy nebyl dopaden. Ať bylo jakkoli, Aslanův otec za ní někde na Sibiři sedí a kohosi napadlo, že se horkokrevný jinoch může chtít za otce mstít, tak si pro něj přišli. Preventivní zatčení, preventivní mučení, preventivní průstřely holení. Jedenadvacáté století po kavkazsky.
Aslanovo šeptavé monotonní vyprávění skončilo a já se ho ptám, co s ním bude dál. Nejdřív se prý musí dát zdravotně do kupy a pak se celá rodina asi pokusí dostat se nějak k tetě do Francie. Máma tak rozhodla, i když Aslanovi se očividně příliš daleko nechce. Jako se mu nechtělo z Čečny, o které si povídáme a zjišťujeme, že máme nemálo společných známých. To už se připojil i zbytek rodiny a já volám do nemocnice, jejich další stanice, kde by je bez pohovoru a potvrzení registrace u nás nepřijali. Aslan se svěřuje, že by chtěl studovat práva, před zatčením ho dokonce přijali na jednu soukromou univerzitu.
Aslana jsem nikdy znovu neviděl, i když mysl nezřídka zabloudila k jeho skelnému výrazu a monotónnímu vyprávění, jež v sobě dusilo obrovský vztek z bezmoci a ponížení. Aslanovu matku jsem potkával v různých bakuských zákoutích pár let po našem prvním setkání, ale každé mé JaksemáAslan odbývala mávnutím rukou. Že z Baku zmizel, bylo jasné ve chvíli, kdy přestal chodit na vyšetření a kontroly do nemocnice. Možná se vydal k tetě do Francie, možná zpět do Čečny se doopravdy mstít. Možná se mu podařilo vystudovat práva. Snad i polevily epileptické záchvaty, které se u něho následkem mučení objevily. Napadlo mě vygooglovat jeho jméno a s dávkou úlevy zjišťuji, že poslední veřejné zmínky o něm jsou z doby kolem jeho předAzerského zatčení, o zlikvidování nebezpečného teroristy téhož jména ani slovo. V čečenských horách tedy asi přeci jen nezmizel. Není v gúglu, ergo est.
Rozepsáno 2006. Dnes jsem si na Aslana zas vzpomněl, tak se o vzpomínku dělím.