Celkem třetí únosové školení v kariéře a pokaždé se člověk dozví něco nového.
Třeba jak se nejlíp schoulit při osvobozovací akci s rukama nad hlavou a
pokřikovat předem domluvené heslo, aby osvoboditelé náhodou nezastřelili coby
jednoho z únosců. „Kdo si ještě heslo neurčil, napíše ho tadyhle do
formuláře." Neurčil si nikdo, dumáme. Nejprve hlavně něco originálního, potom
něco jednoduchého, aby výslovnost rozpoznal jakýkoli zachránce, nakonec mají
tři z pěti adeptů únosnictví na papíře napsáno ‚Kábul.‘ „Výborný heslo,"
raduje se školitel, „mám to samý." Jsou to šprti, je mi jasné, stejně jako že
své ‚brokenleg‘ budu časem muset změnit na něco vyslovitelného a pochopitelného případnými
perskojazyčnými osvoboditeli. Žádné strčprstskrzkrk.
Následuje nácvik signálů, kdyby nás náhodou někdo chtěl v zajetí natáčet. Instruktor předem upozorňuje, že většina smluvených signálů je blbost, takže se do různého drbání, škrábání a kývání pouštíme s o to větší vervou. Téměř jako při baseballe, jen je třeba dělat nenuceně a nenápadně. Kývnout nalevo, kývnout napravo… "Teď si kýv' dopředu nebo dozadu," ptá se instruktor zmateně. "Sorry, jenom jsem potřeboval poposednout na židli, bolela mě noha."
Není důležité zvítězit, ale přežít
S nikým se neprát, nikomu neodmlouvat, snažit se spřátelit, nebát se poprosit o
cokoli, pomáhat jeden druhému a držet se fyzicky a psychicky fit. Na
poslední prý docela pomáhá počítat dlaždičky, máte-li, a různě své počty dělit
a násobit. V žádném případě nevyhrožovat a nezkoušet vyjednávat sám.
Vzpomínám na Arjana, kterak jednou našel na záchodě pistoli a šel jí únoscům
vrátit. Jak dlouho asi trvalo si uvědomit, že beztak nemá šanci zdrhnout. Po
dvaceti měsících zajetí se z člověka člověk asi už zas nestane. Noční
deprese a nespavost jsou prý nejhorší. Kolik takových nocí asi strávil Ibra? A Nina
a Aslan a Vincent a Junus a… jejda, každý týden vlastně někdo.
To ale byla Čečna a nikdo z nich se do hlavních zpráv nedostal. Na rozdíl od prezidentské kandidátky Ingrid, díky které se nepřímo naše práce zase
stala o trochu nebezpečnější. Pokud je tedy pravda, že osvobozovací komando
bylo převlečené za humanitárce, čímž by se opět nepatrně pozměnilo rozložení
sil. Kdopak nám asi nadále uvěří, že nejsme zase nějaké komando? Jako nám
přestávají věřit, že nespadáme pod žádnou z vojenských jednotek, které nám tu stále
a velmi nekompetentně fušují do práce.
Únosová propedautika končí nácvikem osvobození, kterému pouze přihlížím.
Norka ani nemusí fingovat šok z toho, že ji kdosi náhle popadl za límec a
táhne ji k východu s pokřikem „Friend, friend." Své ‚Kábul‘ zvládla
až při dosedu na sedačku přistaveného auta. ‚Brokenleg‘ se usmívá z umělohmotné
sesle při představě, že kdyby mělo vše někdy náhodou probíhat naostro, veškerá
školení budou v šoku prvních hodin a dní zapomenuta. Alespoň to tvrdil Arjan,
Vincent, Nina…