Chalida je původem z Aghdamského okresu, který je dnes z větší části pod arménskou kontrolou, tedy okupací, jak se častěji říká i píše v oficiálních dokumentech. Stejně jako většina venkovských Ázerbajdžánců příliš rusky neumí a dle statistik se řadí mezi téměř 700 tisíc uprchlíků, kteří přišli o střechu nad hlavou následkem karabachské války. Mě si definitívně získala asi před půl rokem, když se jí zlomila zubní protéza a v šarmantní snaze svou bezzubost skrýt mi dokonce nezalila ranní kávu. Poprvé a naposledy.
Qarabağ – Černá zahrada, pro většinu z nás v podvědomí coby jeden z mnoha postsovětských Problemistánů, o kterém víme pramálo. Shrňme tedy pro jistotu, například jako mezinárodnostní tření provázené separatistckými tendencemi dominantně arménské enklávy uvnitř Ázerbajdžánu, následované válkou, na jejímž konci při podepsání příměří v roce 1994 se nejen Horský (Dağliq) Karabach ale i sedm okolních provincií úplně či z větší části nacházely pod arménskou kontrolou. A zatímco ze samotného Náhorního Karabachu prchlo asi „jen“ padesát tisíc lidí, ze sousedících území, která byla vždy takřka monoetnicky ázerbajdžánská, jich byl více než desetkrát tolik. Jako Chalida, která mi teď každé ráno zalévá nesko.
Kdokoli se chce alespoň trochu vyznat v arménsko-ázerbájdžánském konfliktu, musí si bezpodmínečně vyslechnout oba úhly pohledu, které jsou diametrálně odlišné a jejichž nositelé se zřídka mohou oprostit od polemiky na téma „kdo si začal“ a s tím spojené „kdo páchal větší zvěrstva.“ Jako by skutečné či údajné nelidské chování druhé strany mohlo ospravedlnit shodné chování vlastní. Kvalita a (ne)úspěch politických vyjednávání má zas co do činění s několika externími faktory. V prvé řadě jde o země spolupředsedající vyjednavačské Minské skupině OBSE, jejímž jediným viditelným úspěchem je zatím skutečnost, že se představitelé znesvářených stran tu a tam potkají. Tradičně „proarménské“ (závadějící, leč popisné zjednodušení) Rusko, USA a Francie. Tři státy s největší arménskou diasporou, dva posledně jmenované též se zákony o turecké genocidě Arménů za první světové. V Baku se o Minské skupině hovoří vesměs s opovrhujícím úsměvem a dovětkem: Dejte nám možnost si vše vyříkat s Ruskem a Karabach bude vyřešen.
Druhým důležitým faktorem je kaspickou ropou živená, rapidně rostoucí ázerbajdžánská ekonomika, provázená zvyšující se sofistikovaností i arogancí vladní elity. Jedním z nepříjemných a potenciálně nebezpečných následků je srovnání státního rozpočtu Arménie s rozpočtem ázerbajdžánského ministerstva obrany. V roce 2007 byl jen čtyřikrát větší, v příštím roce by se dle některých zpráv dokonce měly oba rozpočty dostat na stejnou úroveň. S tímto souvisí i třetí hlavní faktor, jeden z nemála ázerbajdžánských "úspěchů", jmenovitě ekonomická stagnace Arménie, začínající mnohaletou ekonomickou blokádou a zatím končící nedávným započetím stavby moderní železnice Baku-Kars, která do Turecka povede pře Gruzii a opět umocní ekonomickou provinčnost arménského souseda.
Ministři zahraničí Oskanjan a Mamadjarov by se po krátkém madridském rozhovoru minulý týden měli za pár dní znovu setkat v Paříži. O nadcházející schůzce se v kuloárech hovoří jazykem teď-či-nikdy jako o poslední možnosti pohybu z místa, protože příští rok se konají prezidentské volby a než si nové politické elity znovu vážně sednou k vyjednávajícímu stolu, může být už pozdě. Přitom se zdá, že minimálně v otázce návratu většiny okupovaných území Ázerbajdžánu existuje shoda. Arménie o ně ani nestojí, jen si vyhrazuje právo nadále kontrolovat dva okresy, spojující Náhorní Karabach s Arménií. Zároveň žádá mezinárodní bezpečnostní garance pro tyto okresy i samotný Náhorní Karabach, pokud by okolní území, dnes sloužící jako bezpečnostní nárazníkové pásmo, měla být vrácena Ázerbajdžánu. Dokonce v otázce nutnosti referenda ohledně budoucnosti samotného Náhorního Karabachu panuje shoda. Otázkou je, kdo by měl mít právo se referenda účastnit – dle Arménie by to měli být pouze současní obyvatelé enklávy, Baku trvá na tom, aby se referenda zúčastnili všichni obyvatelé Ázerbajdžánu. Hlavní překážkou jednání se však nakonec zdá nekompromisní postoj Ázerbajdžánu, který se nechce spokojit s částečnými ústupky a trvá na tom, že buď bude vyřešeno vše nebo nic. Samozřejmě s vědomím rychle rostoucí ekonomiky včetně zbrojního rozpočtu. Odtud i poplašná naléhavost západních pozorovatelů a zprostředkovatelů vyjednávání.
Aghdam se nachází na části území, na které Arménie ázerbajdžánské nároky nepopírá. Chalida sama sní o návratu do rodné vesnice a doufá, že se političtí představitelé přeci jen dokážou domluvit alespoň na minimálních podmínkách demilitarizace nesporných území. I pokud se tak proti všem předpokladům stane, samotný návrat běženců do rozbombardovaných, vypálených a zaminovaných vesnic i tak bude otázkou mnoha let. A Chalida bude mezitím dál zalévat mou ranní kávu a lákat mě na své kulinářské výtvory.