Při vzpomínce na moskevské události v říjnu 2002 se samozřejmě nabízí paralela
s nedávno vzpomenutým Beslanem. Pro mě navíc i proto, že i dubrovské
vyvrcholení jsem shodou okolností strávil nedaleko místa dění, taktéž u televize, v moskevském
bytě dvou novinářů anglojazyčných Moscow Times. Ve srovnání s Beslanem ale
Dubrovka byla mnohem anonymnější, protože podzimní Moskva dál nerušeně pulzovala
jakoby nic. Svědčí o tom koneckonců i skutečnost, že jsem sám byl přistižen
redaktorem BBC, žádajícím o aktuální komentář k dění, při nákupu pirátských
hudebních nosičů na legendární Gorbušce.
V pátek večer mi Žeňa s Robinem
vyprávěli, jak jim pár dní před útokem na „Dubrovku“ několikrát volala místní policie a
ptala se na šumy z moskevské čečenské diaspory, ve které mají hodně
přátel. Jakoby někoho hledali. Žeňa přitom chystala večeři a Robin chvilkami zapínal video, aby si nahrál
důležité zprávy a výroky ústředních aktérů krize, mezi nimiž nejčastěji
vystupoval náměstek ministra vnitra Vladimír Vasiljev. Nad ránem přestala
vysílat i poslední tehdy ještě relativně neávislá TVS a my ulehli s (oprávněnou,
jak se ukázalo) obavou, jestli náhodou nejde do tuhého. V ranních zprávách
už bylo po všem a my čekali na první zprávy o možných obětech s vědomím,
že první nazvanou cifru bude třeba ihned minimálně zdvojnásobit. V devět se
objevuje na scéně Vasiljev a na tváři je vidět, že se tentokrát neomezí na pochvalu
speciálních jednotek. Říká 67. Šedesát-sedm! „A sakra, tak to budeme někdo kolem
stodvaceti,“ kvituje Robin. A nemýlil se.
Oficiální vyšetřování událostí
„na Dubrovce“ bylo ukončeno 1. července letošního roku s lakonickým závěrem
„viník [smrti návštěvníků divadla] neznámý.“ Pravda, jak trestat plyn, že? Navíc
si nikdo nemůže pořádně vzpomenout „jak to vlastně bylo.“ Má ale vůbec smysl se
divit, že analogicky s již zmíněným Beslanem a s bombovými útoky na
paneláky v Moskvě, Bujnaksku a Volgodonsku, jakékoli náznaky viny ze
strany státních orgánů, ať již co se týče možností zabránění krize, naprosto
neadekvátní reakce, či dokonce spoluúčasti, vyšetřování ihned zaženou do slepé ulice?
Nezbývá než se při dalším pátrání spolehnout na novináře, jakkoli často se
mýlící, aneb tip pro čtenáře: John B. Dunlop a jeho pohled na Beslan a Dubrovku
v knize „Kritika ruského antiterorismu.“ A co jen tak pro připomenutí John Sweeney a jeho úvaha
na téma, kdo že to kladl bomby v ony paneláky?
Analogicky s již zmíněným
Beslanem a bombovými útoky na paneláky zůstává beztak nezodpovězeno spousta
drobných dotazů. V případě „Dubovky“ se nabízí například: Proč měli
teroristé u sebe pasy a zpáteční letenky z Moskvy? Proč nedetonovali ani
jednu nálož, když jim muselo být jasné, že vnikající plyn znamená ofenzívu,
nikoli poruchu topení? Jak je možné, že nejméně dvě tzv. šahídky ještě měsíc
před teroristickým útokem obývaly vězeňské cely v čečenském naurském okrese,
a jeden ze dvou velitelů akce, Movsar Barajev (Sulejmanov), byl dva týdny před útokem dle
oficiální informace „zabit“?
Dunlop je přesvědčen, že teroristé
pracovali společně s tajnými službami, se kterými však hráli dvojí hru,
během níž mj. sabotovali několik náloží, jež dle společného plánu nastražili
v různých místech Moskvy. Jeden z předních ruských vojenských analytiků
Pavel Felhengauer má za to, že cílem teroristů nebylo zabíjet, leč demonstrovat
hrůzostrašnost ruské věrchušky tím, že přimějí zvláštní jednotky k zabíjení
vlastních spoluobčanů, což se nakonec naplnilo. Málokdo si je ale dosud ochoten
připustit. A za pár let si už nikdo nebude ani pamatovat.