A už se to mele, alespoň v novinách, kdo že teda vlastně nakonec vyhrál? Velice záhy po kvalifikačním losu vloni v lednu se arménský fotbalový svaz přihlásil řka, že nemá žádný problém s provedením mezistátního utkání v Jerevanu, je připraven nabídnout maximální zázemí a bezpečnostní garance i vyslat vlastní mužstvo do Baku, pokud podobné garance budou nabídnuty i z ázerbajdžánské strany, k čemuž však nikdy dojít nemohlo. Ázerbajdžán navrhoval sehrát utkání na neutrální půdě, leč tato varianta se nelíbila arménským fotbalovým funkcionářům. Proč? Máme přeci dostatečně kvalitní sportoviště! Mnozí ázerbajdžánští fotbaloví fanoušci burcovali: Když jsme jim to neuměli nandat kalašnikovy, nandáme jim to alespoň na trávníku (s nezbytnou salvou z kalašnikovů na závěr?). Po zvážení různých variant, například kontumačních výsledků, protože se soupeř nedostavil, které však zaváněly sankcemi, ba vyloučením z evropské fotbalové federace, nakonec tedy kýžené rozhodnutí. Fotbal nebude. A ázerbjdžánští fotbaloví funkcionáři si řádně oddychli, protože kvůli možným kontaktům s arménskými kolegy jim hrozila ztráta teplých křesel. Cožpak by teprve nastalo v případě prohry?!
Předseda Parlamentního shromáždění Rady Evropy (která nám v Evropě hlídá lidská práva) nemohl nepřispěchat se zklamaným komentářem o pozitivním vlivu sportu na sbližování národů. A nejvýznamější osobnost ázerbajdžánské fotbalové historie, po které je pojmenován bakuský fotbalový stánek, se jistě z Valhally usmívá pod vousy.
Před odjezdem do Anglie Tofiq Bahramov ani nedoufal, že se mu poštěstí strávit finále mistroství světa na trávníku, ale sen se stal skutečností. Nehledě na to, že doslova spískal úvodní zápas, ve kterém neuznal regulérní gól (a přispěl tak k vyřazení švýcarského týmu), byl nominován spolu se Švýcarem a Slovákem na finále. A už je třicátého července 1966 a Wembley šílí, protože Anglie se právě stala šampiónem. Nemalou měrou se o anglické vavříny zasloužil právě čárový rozhodčí ze Sovětského Svazu, který si po sporné situaci před německou brankou přivolal hlavního arbitra, aby mu oznámil, že se míč od břevna odrazil do branky. Anglie se v jedenácté minutě prodloužení dostala do vedení nad Západním Německem (jež předtím podle vyřadilo sovětskou sbornou), které upevnila v závěrečném zmatku, kdy po trávníků již běhali rozjásaní fanoušci. A Tofiq, od té doby neoficiálně přezdívaný „ruský rozhodčí, který si vymyslel gól, aby Anglie mohla vyhrát mistrovství světa,“ se ukázal prorokem i doma. Pojmenovali po něm stadion, na kterém si žádní Arméni hrát nebudou.
P.S. Nic zjevně není tak horké, jak se uvaří, jak potvrzuje nenápadná zpráva z ázerbjdžánského tisku. Na černomorských hrách v tureckém Giresunu sehrály 5. července národní týmy Ázerbajdžánu a Arménie do sedmnácti let nerozhodně 0:0.