Poprvé
jsem Ibru potkal, když mě poprosili, abych ho odvezl z Kavek do jakéhosi
nuselského bytu ve starobní škodovce přezdívané Housenka. Cesta se vyznačovala problémovými rozjezdy na křižovatkách. Můj mlčenlivý
spolucestující, jenž se stěží složil na přední sedadlo, měl totiž divný zvyk
zatahovat mi nenápadně na každé červené ruční brzdu.
Uplynul
asi rok a při jednom z návratů z Grozného jsme se stavili v ingušských
Barsukách naházet do sebe pár šašliků a spláchnout čečenský prach. Ibra vodkou.
Po první láhvi opět začal, jak má všeho dost a
že chce z Kavkazu, ještě lépe z Ruska vypadnout. Klasika, na kterou nebylo
příliš co říct. „Zbytek cesty budu řídit já, hlavně tu nezapomeň kalacha!“
Nejčastěji se Ibra vybavuje jako dvoumetrové děcko, které dokáže využít své charisma
ve známém prostředí i téměř plačtivě rezignovat ve chvílích, kdy prostředí
začíná mít navrch. Vzhledem k jeho roli v naší práci jsme spolu trávili spoustu
času, včetně takzvaně volného. Byl nedílnou částí naší pseudorodiny, společně
jsme slavili narozeniny a svátky, zapíjeli večery čajem (Ibra pil jen
Lipton!), posedávali na dvorku kolem ohně či nad partičkami vrchcábů. Ibra byl kamarád, kterého potkáváte každý den a doufáte, že se nebudete muset příliš bavit o
práci, či ho dokonce zvát na koberec, když se chová jako idiot, páchá hloupé klukoviny či marnivě lpí na symbolických malichernostech.
A na symbolické malichernosti a malicherné symboly byl Ibra coby správný Kavkazan kabrňák. Vyřizovali
jsme třeba dokumenty děckám, která se chystala na českomoravské taneční turné,
a Ibra se urazil, že není v seznamu, jímž jsme žádali u ingušského prezidenta o
vyřízení pasů. „Já přeci taky jedu s Maršo!“ „Ano, jedeš, ale pas nepotřebuješ,
protože už jeden máš, máš navíc i české povolení k dlouhodobému pobytu a
prezident je tvůj bratranec.“ Když jsme při výměně pracovních průkazů pod
Ibrovo jméno napsali prostě „ochranka,“ přišel reklamovat. „Já jsem ale přeci
koordinátor, koordinátor konvojů!“ Doprovodit kolem sta Kamazů měsíčně do nitra Čečny nevyžadovalo příliš koordinačních schopností, spíše vyjednávacích, s ruskými vojáky na checkpointech. Ibra uměl. Dnes bych mu bez otálení na kartičku napsal
„vyjednávač.“
Má hloupá paměť neomylně ví, že 27. února třetího roku byl čtvrtek. Sedíme v kuchyni s inženýrama Alim a Albertem a rozebíráme plány oprav několika grozněnských škol. Rozhovor drhne, málo peněz, termíny jako téměř vždy nestydaté a Albert odmítá souhlasit s tím, že dřevěná podlaha je stejně krásná jako linoleová, pouze levnější. Vchází Rusik, Ibrovo synovec, náš chlapec pro všechno, jdeme spolu do garáže přestavěné na místnost pro ochranku a já se dozvídám, že Dlouhána v Grozném unesli a že kdosi veze vzkaz od únosců. Porada s Ibrovo rodinou, kde velí starší bratr, Rusikův otec. Prosí nás nic
nepodnikat, protože čím více hluku, tím menší naděje najít únosce a dohodnout
se s nimi. Naléhat nemůžeme, nicméně od nyní je Ibra soukromá osoba, nikoli
zaměstnanec humanitární organizace. Nadále je vše v rukách rodiny a my se nebudeme míchat.
Anonymní
vzkazy házené přes plot vzdáleným příbuzným. Marně se snažíme cokoli vydedukovat. Videokazeta s Ibrovo siluetou, která vypadá i hovoří vcelku klidně. Po skončení nahrávky pokračuje porno, prázdnou kazetu asi únosci neměli. Pokus o předání výkupného – těhotná příbuzná na frekventované autousové zastávce s padesáti tisíci dolary v tašce. Únosci chtěli třista, ale beztak se neobjevili. Další den nový vzkaz přes plot,
poslední. Pochopili, že místo předání výkupného měla rodina obšancované. Tak
přeci jen asi profíci.
Zničehonic se hlásí místostarosta jednoho z grozněnských obvodů a tvrdí, že když ve středu 26.2. vpodvečer vyjížděl z Grozného, viděl za městem několik vojenských UAZů zastavit modrou Nivu, ve které seděl Ibra. Podobné UAZy používala pouze ruská vojenská kontrarozvědka. Ibru prý ale viděli i ve středu ráno na policajtárně v Leninském obvodě, kde se Dlouhán chvástal svým novým zásobníkem na sedmdesát nábojů. Potvrdil to dokonce i šéfpolicajt, který posléze očesal naše-Ibrovo auto, nalezené pár dní po únosu a naivně zaparkované v policejním dvoře coby předmět doličný. Z úterý na středu ale Ibra v kanclu v Grozném nespal a zhruba ve stejnou dobu, kdy se měl chvástat svých kalachem, k nám kurýr vezl vzkaz od únosců. Jak že to bylo s tou logikou? Nehledat? Nebudem.
Věrchuška
na 23. března naplánovala divadlo nazvané čečenské ústavní referendum. Čas letí
a jestli se do půlky března nepohnou ledy, můžou zmizet i poslední náznaky
kontaktů, protože v houstnoucí bezpečnostní situaci krysy zalezou do kanálů.
Nezbývá než začít jednat veřejně. Hlavně nikoho nepolekat. Začíná se u
neoficiálního vládce čečenského podsvětí, velitele prezidentské ochranky
Ramzana Kadyrova, který v té době ještě netuší, že se za půldruhého roku stane
čečenským prezidentem: „My ho nemáme,“ zní oficiální odpověď. Jeho ne. Ruské
vojenské velení též popírá, že by byl Ibra u nich, tajné služby samozřejmě
mlčí. Odpovědnost odmítá i Movladi i Jamadajevci a kdo ví, jak se všichni ti místní lordi v Kadyrovových službách jmenují. Po Čečně prý funguje šest polovojenských skupin, které by mohli mít v únosech prsty, všichni ale zatloukají. Nedávno ze zajetí vykoupený soused tvrdí, že v jednom z kadyrovských sklepů potkal dvoumetrového Inguše s knírem. Ibra to není, ukazuje se po Rusikově osobní návštěvě. Nakonec pár hodin po neoficiálním setkání s čečenským prezidentem, Kadyrovem-otcem, tiskne Interfax informaci o únosu a z Ibry se
stává téměř celebrita. Snažíme se tlumit novinářský hlad a předstírat, že
situace je sice vážná nicméně více či méně pod kontrolou. Po dvou týdnech utajování výsledky hledání téměř žádné,
takže, nehledě na nežádoucí publicitu, horší snad nebude.
S
referendem kontakty opravdu utichly a snaha Ibru najít se časem změnila
ve snahu alespoň zjistit, co se s ním stalo. Prostředníci ochotní vyjednávat se
pomalu vytráceli, stejně jako se tenčily finanční zdroje, ze kterých rodina
mohla za informace platit. Ibrův brácha se dokonce přišel optat, zda s
povolením k dlouhodobému pobytu v ČR není spojena nějaká pojistka, kterou by
rodina mohla nárokovat. Párkrát do roka kontakt s prokuraturou, aby alespoň
případ neuzavírala. "Pochopte nakonec, že případů jako váš Ibragim
Zjazykov jsou tisíce!" Mají pravdu, ony tisíce sice osobně neznáme, desítky ale
určitě.
A
najednou je to už pět let a jakkoli je nejpravděpodobnější verze Ibrova osudu
děsivá, rád si tu a tam pohrávám s myšlenkou, že se mu přeci jen povedlo
uskutečnit svůj úmysl a prostě se vypařit a že únos, opředený nejasnosnostmi a
protimluvy, posloužil jako pouhá kouřová clona. Tu a tam si při procházkách Baku či Tbilisi rád namlouvám, že jsem zahlédl Dlouhánův známý knír či uslyšel jeho omluvný, kňouravý hlas: „Nu Kosťja, eto že ně moja iděja byla…“