Českoslovenští silničáři patřili jednoznačně mezi mé dětské hrdiny. Nejprve nahlásili svou připravenost na sníh a náledí, načež museli rezignovaně přiznat, že takhle brzo letos mráz opravdu nečekali. V Ázerbajdžáně je mnohem jednodušší: Silničáři neexistují a nikdo se na nic nepřipravuje. Neudivilo by, kdyby ázerbajdžánští řidiči neměli ani ponětí o existenci zimních pneumatik. V každém případě by se jednalo o hloupou investici. Sníh přeci padá jen pár dní v roce a ve městě se neudrží!
Letos je ale sněhu nějak hodně a Baku jako by se zastavilo. Pár melancholických zoufalců, kteří přeci jen vyjeli po svých do bakuské Sibiře, se se střídavými úspěchy snaží manévrovat na ledovce. Mnozí z nich se už ani nevezou, leč tlačí své mazlíčky do práce. Mně od rána volají kolegové, abych je do práce nečekal, protože pěšky to mají daleko a ojedinělí taxikáři-kaskadéři nestíhají. Kdo nakonec jede, musí počítat s tím, že ho výlet přijde minimálně za trojnásobek běžné ceny. A není vyloučeno, že cestou přijde i na to tlačení.
Nehledě na extrémní teploty, které se po ránu nedoškrábaly ani k nule, jsou nicméně ulice vcelku plné. Baku se proměnilo ve velkou koulovačku. Blížím se ke kanclu malými krůčky ve snaze znovu sebou nepraštit. Nohy ale jedou, lešení jen nepatrně zmírní tlamopád a nad hlavou mi prosviští sněhová koule. Nemá cenu zjišťovat, odkud přiletěla, protože hážou všichni – pouliční prodavači zeleniny, školáci užívající si sněžných prázdnin, pár posledních optimistů, čekajících na autobus, který beztak dřív než odpoledne, možná zítra nepojede. I policajt si hodil.
V kanceláři sedm stupňů, zapínám veškeré spotřebiče, které mají tendenci se přehřívat a ruce v pravidelných intervalech přenáším z klávesnice na elektrická kamínka a zpět. Pracovat se přílš nedá, nehledě na výstražné maily z Tbilisi a Oslo. V Baku je zima, copak to nevíte?! Pod nulou! K Baku sníh přeci vůbec nepatří!