„Vážený pane Kostohryzi,“ psáno jest pod otcovým jménem a adresou, „Marianina hlava se zdá nepřiměřeně veliká v poměru k vyzáblému tělíčku. Smutné oči jsou otevřeny dokořán, ručičky kost a kůže.“ Snažím se vydedukovat znění anglického originálu dopisu a na netu hledám, odkud se občanské sdružení CARE Česká republika vzalo. CARE považuji za velmi solidní humanitární organizaci, ale s prací české pobočky jsem se dosud nesetkal. Kdepak asi pracuje? Hm, zdá se, že nikde, prý vznikla letos, takže pravděpodobně zatím pouze shání peníze pro Rakušany, Kanaďany nebo Australany, kteří mají v humanitárním světě ze všech CARE-ovských sekcí asi nejlepší renomé. Papírový spam s fotkou prezidenta českého občanského sdružení se však jeví začátkem poněkud nešťastným, nemohu si pomoci.
Možná jsem zaspal dobu, ale (personalisovaný) přímý marketing mám spojený s dravou agresivitou továren na peníze, nikoli s nekomerčními aktivitami. Když jsem se před mnoha lety začal pohybovat v neziskovém sektoru, vedli jsme dokonce dlouhé debaty nad výběrem sdělovacích prostředků, ve kterých se chceme prezentovat. Urputně jsme se bránili přejímání anglosaských marketingových postupů s vědomím, že v českém kontextu nám prázdná megalomanská hesla spíše uškodí než pomůžou. „Nejprve umírají zvířata – po nich lidé. Umíte si představit, jaké to je, když ve Vašem náručí zemře dítě? Spolupracovnice CARE toto drama zažily již vícekrát.“ Jako by se mě kdosi pokoušel citově vydírat.
Čtu dál: „My, v CARE, v trvalém nasazení děláme vše pro záchranu dětí.“ Trvalé nasazení mi zní téměř jako trvalá svoboda, tak snad se nebude válčit. Dobrá, dobrá, překladatelce to tady trochu ujelo, ale to se stává. „CARE pomáhá stavět studny nebo dodat osivo.“ Další chybička, ale nejsme pedanti. „Osivo na poli vyschne dřív, než stačí vyklíčit.“ A už jsem se zamotal. Mám přispět CARE na osivo, které pak vyschne dřív než stačí vyklíčit? Oukej… Dejte mi čas na rozmyšlenou.
Aby nedošlo k nedorozumění, nemám vůbec nic proti CARE ani proti myšlence, že se má pomáhat lidem v nouzi. Poslední rok jsem koneckonců strávil zavíráním ázerbajdžánské expositury jedné norské humanitární organizace. Možná ale právě proto mi styl, kterým se prezentuje česká sekce CARE vadí. Vloni jsme zavřeli v Angole a Arménii a letos v Azeru právě proto, že světových průšvihů je stále více než peněz na jejich řešení, humanitárních organizací, které je řešit mohou, a vlád, jež na řešení mají zájem a spolupracují při záchraně životů obyvatel svých zemí. Každá humanitárka je nucena mezi průšvihy vybírat a například zrovna dlouhodobé hladomory v Africe se pořádně řešit nedaří, protože bez viditelných trvalých výsledků financování dlouhodobě slábne a finanční zdroje zřídka stačí na víc než základní pomoc v nouzi.
Chápu, že začínající humanitární organizace si vedle existujících a dobře fungujících Člověků v tísni, Ader a Charit potřebuje získat renomé a klientelu, kterou dokáže oslovit. Pokud ale nebudete zároveň nabízet výhru v loterii, personalisovanými, nekvalitně přeloženými dopisy asi cesta nepovede, pánové. Unsubscribe.