Po jedné esemesce z jihu Kavkazu jsem nemohl v kábulský podvečer nenahlédnout na internet, abych zjistil, co je pravdy na tom, že Natália Estěmirova už není. Podle tiskových kanceláří byla ráno před svým grozněnským domovem násilím vtlačena do neznámého auta a odpoledna nalezena s prostřelenou hlavou asi čtyřicet kilometrů od města.
Všichni známe klišé, podle kterého nám údajně před smrtí proletí před očima celý život. Nevím, co je na tom pravdy, nezažil jsem. Přijde mi nicméně zvláštní, jak mi při smrti známé osoby proběhne před očima sestřih geneze naší známosti. Jako by si mozkopočítač vybíral situaci, ve které si ztracenou duši zafixuje a bude pamatovat.
Nataša mi též hned prolétla hlavou. Docela trvalo vybavit si situaci, kdy bychom se nehádali. Mnoho našich rozhovorů končívalo více méně otevřeným doporučením (jí či jejím kolegům), že už jí vše leze na mozek a že by si měla vzít dovolenou. Nejvíce mě na ní a celém Memorialu rozčilovala věčná manipulace s detaily, která byla podřízena celkovému sdělení hrůz, jež Nataša a její kolegové dokumentovali. Tvrdohlavě jsem opakovaně namítal, že donekonečna vystavované fotky těl zohavených mučením s místy až nechutně detailním přikreslováním jejich příběhů proto, aby každý pochopil celkový obraz, je nesprávné, ba kontraproduktivní, protože ze strašlivých zvěrstv nakonec činí přemletou filmovou virtuální realitu. Aby nestranný, leč zaujatý pozorovatel, opravdu vnímal hloubku popisovaných strašností, nesmí být předávkován. Nepomohlo. Další fotky.
V tomto si Nataša bylo hodně podobná s Annou, se kterou jsem míval stejný problém: Přinejmenším zdánlivý náběh na hysterii a velmi volné nakládání s fakty. A hle, další vzpomínka přilétla, tentokrát na Annu, kterou jsem vlastně nikdy nepoznal. Seděli jsme s memoriálským Sašou Čerkasovem, co naši nazraňskou kancelář rád používal jako veřejnou prádelnu, a on prskal nad posledním Anniným extempore, ve kterém se nechala hloupě zatknout ruskými jednotkami a zariskovala bezpečností memoriálských pěšáků, jedním ze kterých tehdy byla i začínající Nataša. Uprostřed našeho rozhovoru Anna shodou náhod zavolala, Saša ji seřval do telefonu a po prásknutí sluchátkem jen vydechl: Je to její první válka, neví, co dělá, nedopadne dobře. Pár měsíců na to ruští vojáci zabili rodinu, kterou Anna uvedla jako zdroj svých, k ruské armádě nelichotivých, informací. Annu profík zastřelil v Moskvě v říjnu šestého roku. Jejího právníka letos v lednu.
Dnes Nataša. Bylo vcelku jasné, že si opravdovou dovolenou nikdy nevezme a nesleví. Byla blázen. Přijde mi s odstupem času mrazivě banální, že jsme se kdy dohadovali o detailech, ač o podstatném, tj. řádění Moskvou podporované čečensko-ruské mafie, nikdy nebylo sporu. Stejně jako není pochyb o tom, kdo si na Natašu vystřelil. I když politici v Kremlu i v Grozném se velice rychle začnou předhánět ve vehementním dožadování se nezávislého vyšetření vraždy. Jako by něco takového v Rusku existovalo. Jen Nataša má klid, i když to takhle určitě neplánovala. A já fakt už nejsem tak nafoukaný, jako před lety.