Jsem tu před třemi lety popsal, jak jsem tři osudové belsanské dny strávil já, nejprve v ingušské Nazrani a posléze, když jsme složitě vyjednali přejezd do Severní Osetie, ve Vladikavkaze, s kolegy u televize. Začal jsem tu klapat do klávesnice a myšlenky hned uletěly o šest let zpět k zaujatému diváctví a v transu prožitým dnům. Když střelba skončila, odletěl jsem na pár dní do Moskvy a po návratu zíral, jak se pole podél silnice z beslanského letiště změnilo v hřbitov.
Dávno si nemyslím si, že být na místě průšvihu je nějaké hrdinství, i když to člověka třeba na chvilku udělá zajímavým, ba populárním. Až na občasné výjimky se už ani nezlobívám na neangažované novináře, kteří na obrázcích obětí a truchlících pozůstalých vydělávají své profesní vavříny. Každému dělá dobře, když se může cítit důležitě, zvlášť když vás za to ještě navíc platí. I já se určitě cítil důležitý, že je beslanský průšvih tak trochu můj. Šest let poté se, předpokládám, všichni krom bezprostředních aktérů příběhu posunuli jinam, leč Beslan mým zůstal. Traumatem i připomenutím, že nic zpět nepřetočíš a že se s tím žebříkem od kurníku má naložit, jak jen to nejlépe jde.
Vzpomínáme.