Afghánistán i Pákistán jsou nádherné země, ze kterých je dnes kvůli bezpečnostní situaci vidět jen maličko. Leč nebyl jsem tu coby turista, jen prodavač použitých snů, jenž různými řízeními osudu zasáhl do několika statisíců životů. Ředitel továrny na dobro, které jinak prohrává o mnoho tříd. Přitom „dobroprodukce" je jedním z nejbanálnějších klišé o naší práci, která není nepodobná řízení továrny. Čtyři stovky zaměstnanců, pár set miliónů korun, jen na konci výrobního procesu nejsou automobily, ale maličko vylepšené podmínky pro lidi, kteří beztak sní o mnohem lepším životě, než jim kdy můžeme poskytnout. Náš zákazník nicméně stále náš pán.
První mise bývá nejosobnější. Mojí byla Čečna, kde jsem nakonec strávil téměř čtyři roky. Natolik obtížné se bylo rozloučit. Ač již větrem notně ošlehán, Afghánistán se mě hluboce dotkl, a nejen frakturou kotníku, který dosud nechodí úplně přesně. Určitě se vrátím a mezitím budu usilovně doufat, že se situace brzy změní ku prospěchu běžných Afghánců, jakkoli děsivě se momentálně vyvíjí a i když se pozitivním předpovědím už dávno nikdo ani nesměje. Protože je neposlouchá.
Posouvám se dál, neboť žít příliš dlouho nenormálním životem není normální (sic!). Po Čečně jsem se dlouho učil umět si zas vybrat jak naložit s volným časem. Teď to asi nebude nepodobné. I proto je nezbytné se pohnout. Chuda Háfes, Afghánistáne. Gamardžobat Sakartvelo!