Už poděbradský Jiřík prý věřil ve spolek, který by dal prostor k tomu, aby dobro permanentě vítězilo nad zlem a mezistátní konflikty se řešily domluvou a nikoli zbraněmi. Podobná myšlenka se nakonec realizovala téměř o půl tisíciletí později vznikem Ligy národů, po druhé světové válce transformované do Organizace spojených národů.
OSN anno 2008 je nicméně zejména obětní beran, hodný k mytí hlav a exhibicionismu bezvýznamných lokálních panovníků. Různé struktury a substruktury OSN fungují dostatečně autonomně a politicky manipulované Valné shormáždění či Rada bezpečnosti má zcela jistě pramálo společného s takovou humanitární Světovou potravinovou organizací. OSN je konsensus, nad kterým je potřeba se neustále podivovat a jehož vznik byl asi pouze možný díky poválečnému a post-Hirošimnímu šoku světových vůdců, kteří si pravděpodobně natolik navzájem nedůvěřovali, že se rozhodli založit všechnyzahrnující spolek dle nejlepší tradice amerického přísloví, že ďábel, kterého znáš, je přeci jen lepší, než kdokoli neznámý (později povýšený o mnoho úrovní panem Rumsfeldem v jeho dnes již legendárním výroku o známých známech, neznámých neznámech).
Sama existence OSN nemůže nevyvolávat údiv, stejně jako množství mezinárodních norem a usnesení, na kterých se dokázaly členské státy přeci jen shodnout. Spojeným státům i Somálsku navzdory. Zdánlivě narůstající rozhodovací impotence, neschopnost reakce v krizových situacích či vynucení rozhodnutí přijatých naopak opakovaně připomíná, že OSN jsou členské země, které přímo úměrně s nabývajícím sebeuvědoměním a zcela pochopitelně stále častěji nadsazují konkrétní národní zájmy zájmům zeměkoule. A v strukturách OSN pracují pouze lidé, kteří jsou primárně občany svých zemí a členy vlastních rodin. OSN v dnešní podobě opravdu ponejvíce připomíná obětního beránka vzývaného v nouzi a viněného ze všech hříchů světa, když se jednotlivé státy snaží prosadit své národní zájmy.
K reputaci nešťastníků z OSN samozřejmě nepřispěla ani účast syna bývalého tajemníka v superzkorumpovaném iráckém programu Potraviny za ropu, trestuhodná nijakost modrých přileb na Bosně, kde mj. nedokázaly zabránit srebrenickému masakru, ani opakovaná obvinění tíchž ze sexuálního harašení v Libérii či Kambodže. Chování bulharských „mírotvorců“ v Kambodže dokonce inspirovalo několik bývalých zaměstnanců OSN k napsání bestselleru. OSN coby instituce navíc nemívá šanci v situacích, kdy se největší sponsor (přispěvovatel) staví do role moudřejšího a existenci Spojených národů prostě ignoruje. Na důvěryhodnosti nepřidá, nicméně mnohé osvětluje.
Přesto by bylo nemoudré, ba nezralé lámat nad OSN hůl. Po nečekaně koordinované reakci na škody napáchané Tsunami se objevují i další, z pohledu pesimistů stejně nečekané, pozitivní zprávy. Jednou z nich jsou například stále častější pochvalné výroky na adresu brazilských mírotvorců, kteří, jakkoli neoblíbeni pro své arogantní chování, nakonec podle všeho byli schopni začít posouvat neklidem zmítané Haiti ke stabilitě a pořádku. A cožpak teprve letní rozhodnutí věčně rozhádané Rady bezpečnosti přes odpor strachnahánějící chartúmské vlády vyslat mírotvorce do Súdánu a pokusit se zastavit vraždění v Darfuru? Všiml si někdo? Mysleme si třeba, že podobné rozhodnutí bylo možné pouze díky tomu, že většina rozhodujících politiků pravděpodobně dosud není s to Darfur najít na mapě, což se koneckonců bohužel projevilo tak, že pár týdnů před plánovaným začátkem darfurské mise, jež by měla převzít velení od vojsk Africké Unie, měl kontingent OSN pouze třetinu vojáků a minimální technické vybavení. Členské země, jež se na schválení rezoluce podílely, se totiž nikterak nemají k její materiální a logistické podpoře. A tak prozatím nezbývá než sledovat navyšování statistik, jež podle téhož OSN dnes čítají asi 200 000 mrtrvých a 2,2 milionu běženců. A pokud se situace zásadně nezmění, kdo ví, možná se nakonec budeme moci mrknout na pár podvýživených dětí i v hlavních televizních zprávách.