Gennadij Nikolajevič Trošev se proslavil typicky ruským vojenskýmburanismem, svou knihou „Moja vojna," (co mi to jen…) a nakonec taky tím, že prosvé, řekněme neorthodoxní, postupy a názory, jako třeba návrh na veřejné popravybojeviků, byl nakonec povýšen na Sibiř, což veřejně hrdě odmítl, načež byl odejit z armády. Pár měsícůpoté se stal poradcem prezidenta pro otázky Kozáků. Nikoli březových. Stalo semezi prosincem 2002 a únorem 2003 a my se jen dobře bavili nad Genovýmikotrmelci s vědomím, že s jeho odjezdem z Čečny válka asi doopravdyskončila. A začala opravdu partizánská.
Hrdina Ruské federace, jakožto ostatně většina ruských lampasů, kteřízvládli na Kavkaze schválit zabíjení dostatečného počtu civilistů, aniž by samivystřelili, měl rád Sambo. Prý zrovna letěl do Permu na turnaj tohoto bojovéhoumění, vyvinutého v sovětské armádě, které je směsí judo a různýchzápasnických stylů a jehož název je – jak jinak – abreviaturou: SAMozaščitaBez Oružija. Oblibu v Sambo sdílel Gena s Voloďou, který je v něm(i v judo) dokonce mistrem sportu. Turnaj asi dneska začal minutou tichaza spadlou celebritu.
Kdysi jsem Čečensko strašlivě prožíval. Trošev byl bezesporu jedním zhlavních symbolů ruského militantního rasismu a jeho smrt, přiznám se, bychombývali odměnili povzdechem zadostiučinění. Mnohé se od té doby změnilo, včetněmě, a spadlá letadla mi příliš radosti nedělají. A je vcelku jedno, kolikvezou řezníků.