Podle logiky, že k teroristickým útokům většinou nedochází dle
všeobecně předpokládaného itineráře, ale ve chvílích, kdy nikdo nečeká,
bychom naopak měli víkend strávit po expatských putykách, kterých tu není málo.
A když se zadaří, dojde i na rvačku s endemickými homo debilis, většinou
severoamerickýmí spolupracovníky soukromých bezpečnostních agentur, již dbají
na bezpečnost jiných severoamerických spolupracovníků soukromých firem, které
zvyšují ceny svých akcií opravou afghánské infrastruktury. Bezpečnostní
vypatlanci mi evokují ruské žoldáky v Čečně řízlé českými nácky. Per
Erikovi tuhle jeden z nich nabízel, že ho zadarmo zabije. Naštěstí se
nedokázal zvednout ze židle. Srab nezvládl víc než dvě láhve whiskey. Do
deníčku si nicméně raději zaznamenejme možná nejakutnější bezpečnostní risk
v kábulském nitru. Sekjuriťáci. Takže nakonec přeci jen dobře, že máme
zaracha.
Zpět do Kandaháru a argandábského okresu. Televizní obrázky Talibů útočících
na vězení vypadaly jako z Hollywoodu – chlapíci na motorkách s RPG
přes rameno. Možná proto i sedíme doma. Talib se prý nevzdá a zaútočí
s ještě větší silou; čím teatrálněji, tím samozřejmě lépe. Šest mrtvých (jeden
voják, pět civilistů včetně tří dětí) na jihu v Helmandu po útoku sebevražedného
atentátníka dnes ráno bude jen slabou cenou útěchy. „Zbavili jsme se
Angličanů, zbavili jsme se Rusů, zbavíme se i Američanů" je příliš otřepaným
heslem de guerre, ale asi stmeluje. Bohužel jsme pro Taliby a spol. Američany všichni, na barvu
pasu nehledě. Nicméně Kábul je stále dostatečně bezpečný a lidé vlídní. Snad
nám to vydrží. Na víkend se nicméně raději vyhýbejte silnicím na letiště a do
Džalalabádu, Masúdově křižovatce a veškerým místům,
které s oblibou frekventují cizinci. Ještě že nemám s berlemi na dlouhé
výlety ani pomyšlení.