Jen o pár týdnů dřív jsem ve vladikavkazské nemocnici absolvoval pravidelnou povinnou prohlídku. Nabízeli sice, že za 200 rublů (180 korun) tam ani nemusím chodit a za třista budu mít i s rentgenem. Dlouhodobě mi ale bylo všelijak, chtěl jsem si pokecat s odborníky. Doktorka jen předložila dlouhý seznam léků, jež je prý třeba koupit v lékárně v přízemí, a nabídla mi další rande za dva týdny. Neřekla proč. Nemám zájem. Vůbec není pěkná. Určitě má podíl v lékárně, co je spoluvlastněna zaměstnanci polikliniky a nabízí léky pouze s třicetiprocentní přirážkou. Zato jako ve většině bývalého CCCP koupíte cokoli i bez předpisu.
Dvanáctipoložkový seznam léků jsem doma přeťukal do mailu kamarádovi-doktorovi dávno poučen, že je třeba mazácky transliterovat všechna „ch“ a většinu „g“ na „h“. To od té doby, co jsem si naběhl s Chýlakem forte. Oblíbený sport spočíval v tom, že na základě seznamu musí český doktor odhadnout diagnózu. Odpověď byla téměř okamžitá a standardní: „Buď ti nic není, anebo jsi už chcíp! Jestli si budeš patlat prsa jódovou tinkturou, pošli fotky!“ Další pokus o zvýšení lékárenského obratu se bude muset obejít beze mě a mých jater. Proč mi je ale furt tak blbě?
Smíchovská obvodní lékařka si mě vyslechla, zeptala se na povolání a poslala na několik nezbytných vyšetření s předpokladem, že beztak nic nedají a že jediné, co může nakonec pomoci, je změna zaměstnání. Prý to chce něco klidnějšího. Diagnóza tedy podobná té nelékařké, izraelské, včetně závěrečného doporučení. Týž kamarád mě jen lakonicky přivítal do klubu betablokařů. Volejbal už nehraju, přesto znělo lichotivě.
Od pravidelného dvouletého fetování nakonec zachránila několikaměsíční dovolená. Po ní jsem se rozhodl otestovat sliby ázerbajdžánských ministerských úředníků o bezplatnějším zdravotnictví a vydal se zjistit, čím potěší odborníci v bakuské Naftařské nemocnici. Všude čisto, prvotřídní vybavení, doktor ihned ví, která bije, pro jistotu posílá na echo srdce. Mladý echař si dává načas, asi ho práce baví, na mě však po půlhodině hrudního žehlení začíná padat strašlivě netrpělivá nuda. Každých pět minut zajde sanitář, doktor, sestřička nebo kdosi v civilu pokecat s mým echařem a mrknout na polonahého cizince. Z ázerbajžánsko-ruských dialogů rozumím, že hlavním tématem je zatčení doktora ve vedlejší nemocnici za přijetí pětidolarového "úplatku". Zatímco ministr zdravotnictví kontroluje veškerý obchod s léky a ministr ekonomického rozvoje vlastní síť soukromých nemocnic, kde den hospitalizace přijde minimálně na sto dolarů, kdosi se rozhodl zbavit se doktora, který nechtěl brát. Nová protikorupční opatření a kontroly mají zřejmě odstranit právě takovéto systémové viry. Vybavuje se primář jiné soukromé nemocnice, jak říká kamarádovi: „Operovat vašeho otce samozřejmě můžeme a pravděpodobnost úspěchu je kolem sedmdesáti procent. Radši ho ale nechejte v klidu zemřít, co Bůh dal…“ Dobře zaplacená rada, která stála oněch sto dolarů denně a pravidelné bakšiše všemu ošetřujícímu personálu. Když nakonec tátu odvezli do Moskvy, bylo pozdě.
Zpět v echárně. Po čtyřiceti minutách je po všem. Konečně! Nestačím se zvednout z lehátka a… přichází doktor. „Mě už echo udělali,“ říkám. „Echo dělám já, támhleto je sanitář, vyhodili ho z medicíny, protože nechtěl platit za zkoušky.“ Můj teď už bývalý echař se jen rozpačitě usmívá. Příště zajdu ještě ke kořenářce.