Uvajsovy příjezdy do naší nazraňské kanceláře častěji vyvolávaly oči v sloup než vlnu nadšení. Nebýval poslem dobrých zpráv ani nositelem veselé nálady. Buď přijížděl loudit dárky pro sebe či svého šéfa (nejoblíbenějším tématem byl v našem dvoře parkující Nissan Patrol), nebo se prostě potřeboval ulejt z práce a návštěva „cizinců“ posloužila jako dobrá zástěrka. Jelikož si byl viditelně jist vlastní neodolatelností, jeho monumentální, neohlášený vstup na scénu zpravidla začínal rádoby laškovnými poznámkami na adresu svobodných spolupracovnic. Dle míry zděšení ve tváři dotyčné, jež mi přišla oznámit nečekanou návštěvu, bylo možné téměř bezchybně uhodnout, zda ji stihl i pozvat na šašlik. Jeho okatý utalitarismus i úsměvné donjuanství bylo oblíbeným zdrojem zábavy i obdivu svého druhu. Odkud se jen bere ta přemíra sebedůvěry, pro níž na pohled neexistuje žádné opodstatnění? Nakonec jsme se vesměs shodli, že svou roli prostě hraje Uvajsova kapitánská FSB šarže.
Ke koloritu humanitární práce nezřídka patří a priori nedůvěra místních orgánů – vnímání jakéhokoli cizince coby podezřelého špióna a zahraniční organizace jako potenciálního zdroje příjmu. Můj vztah s Uvajsem se změnil po jednom z mnoha symptomaticky nekončících a nicneřešících jednání s čečenskými vládními úředníky. Probírali jsme účelnost použití bagrů a buldozerů při vyprazdňování stále obydleného uprchlického tábora. Když má opakovaná námitka, že uprchlíci jsou lidé, nikoli dobytek, opět vyvolala zlostné spílání mně a mně podobným, zvedl jsem se a zamířil ke dveřím řka, že pokud mě přítomní opravdu považují za agenta západních tajných služeb, mohli mi to sdělit ihned a všem nám ušetřit čas. Není přeci smysluplné předstírat, že se chceme dohodnout, když pouhý náznak souhlasu s jakýmkoli mým návrhem by se rovnal státozradě. Uvajs jediný dokázal překonat všeobecné zděšení a bodře zastavil můj ústup: „Počkej, počkej, vždyť my přeci dávno víme, že děláš na FSB, že jseš jeden z nás.“ Společně jsme se zasmáli a zapomněli na častování „agentem CIA“ od jednoho z přítomných jen o pár dní dříve. To jsem nemohl ještě tušit, že mě za pár let opravdu čeká bizarní obvinění ze spolupráce s ruskými tajnými službami, což je ale úplně jiný příběh.
Uvajs býval funkcionářem Komsomolu, předsedou místní stranické buňky KP SSSR a posléze starostou Tolstoj-Jurtu, severovýchodně od Grozného. Za svůj největší starostovský úspěch považoval rozvod vody po vesnici a Uvajsova hrdost měla co do činění se třemi kilometry potrubí, které se mu podařilo „ušetřit“ a následně prodat zpět dodavateli. V dobré náladě vyprávíval, jak závistivý místostarosta, se kterým si Uvajs zapomněl rozdělit potrubný zisk, pozval do Tolstoj-Jurtu kontrolu, která se nakonec musela spokojit s Uvajsovým úsměvem, neústupným zapíráním a výzvou, ať si pánové ráčí použité potrubí vykopat a změřit sami, když jemu nevěří.
Po skončení regulerních bojů v Čečně se Uvajs už do Tolstoj-Jurtu nevrátil a jal sa uplatňovat své organizační schopnosti v proruské čečenské správě. Nejprve pomáhal agitovat běžence v Ingušsku k návratu do Čečny a posléze se dopracoval až na místoředitele čečenské migracijónky, kde sedí dodnes. Neočekávané oteplení našich vztahů se poprvé projevilo nabídkou 25 tisíc rublů (asi 18 tisíc korun), pokud mu pomůžu získat kontrakt na opravu střechy jedné z grozněnských ubytoven pro běžence. Posléze následoval návrh dvojnásobné sumy za provedení asi kilometru vodovodu k jedné z grozněnských nemocnic (co je pod zemí, není vidět!). Nejprve jsem se divil, odkud se u Uvajse bere takový zápal pro obecné dobro, než mi vysvětlil, že jednak by potrubí vedlo kolem jeho domu, takže by se potom sám napojil, a jednak by následně vyběhal paralelní profinancování téhož z federálních fondů určených na čečenskou rekonstrukci.
Uvajsova kreativita téměř neznala mezí a nebylo možné, ba ani bezpečné nechávat si jeho "lukrativní" nabídky pro sebe. Po každé jeho návštěvě při pohledu na můj vysmatý obličej, jenž se potřeboval vyrovnat s někalikohodinovou předstíranou vážností, kolegové hromadně hádali „co a za kolik.“ Protože se s rostoucí důvěrou četnost Uvajsových návštěv začala zvyšovat, nezbylo než nominovat mezi neochotnými kolegy náhradníky, což nakonec vedlo i ke kýženému opačnému efektu. Uvajs přestal přijíždět i telefonovat a několik měsíců po něm nebylo ni vidu ni slechu. Až mi jednou volá ředitel jedné z amerických neziskovek a ptá se, jestli znám místoředitele Uvajse a že prý hledá práci pro svou neteř, což mám údajně podpořit. Můj následný záchvat smíchu zcela jistě nebyl způsoben pouze absurdností telefonátu. Asi se v něm mísila i morbidní radost z toho, že i v obrovském chaosu, jakým byla válečná Čečna, existují neměnné konstanty. A co na tom, že jedna z nich rezonuje ve vzpomínkách jako „co je pod zemí, není vidět.“